Klášter s dětským domovem

Rajebský klášter je unikátní už proto, že vydává svůj časopis pro malé i velké, má vlastní internetové stránky, pekárnu, prádelnu nebo také jediné požární družstvo v Rusku složené z mnichů. Ti kromě případného hašení nedalekého lesa pomáhají vězňům přežít roky za mřížemi, navštěvují dětskou polepšovnu, která je hned za zdmi kláštera, často jsou hosty centra pro narkomany a alkoholiky. Takový způsob života si vybrali sami.

"Samozřejmě všichni jsou tady dobrovolně, všichni k nám přicházejí dobrovolně. Jsou to lidé různých profesí, z různých měst, různých zemí. Jsou tady mniši z Moskvy, ze Sibiře, z gruzínské Tbilisi, z Uzbekistánu. Nikoho se neptáme, co má za sebou, proč k nám přišel, ale snažíme se mu nabídnout vše, co v osobním životě zřejmě nenašel. Klid, lásku k Bohu, přírodě, ke vzdělání a přátele. U nás lidé najdou místo, kde mohou rozvíjet svůj duchovní život a zároveň pomáhat druhým a učit se od nich," říká otec Vsevolod, představený kláštera, usměvavý chlapík s mobilním telefonem, počítačem a kulečníkem ve své pracovně. Prostě moderní člověk. A jinak by to ani nešlo, vždyť řídí doslova malou pravoslavnou vesničku. Nikdo z mnichů ale za pobyt v ní nemusí platit.

"Všichni mniši, kteří jsou tady u nás, za nic neplatí a také nedostávají žádné peníze, všechno jde na účet církve. No a pokud si někdo z mnichů opravdu nutně potřebuje něco koupit, přijde za mnou a já jako správce kláštera rozhodnu, jestli je opravdu nezbytné mu nějaké peníze dát nebo ne," vysvětluje Vsevolod.

Vždy jsem si myslel, že klášter je místo, kde se koncertuje klid, soustředění lidí, kteří nechtějí být rušeni, rozptylováni. Ale Rajebský klášter stejně jako stovky dalších v celém Rusku je přístupný veřejnosti. To je běžné?

"Jistě, je to normální, protože my se nemůžeme zavírat před bídou, nemůžeme se zavírat před lidmi, kteří od nás očekávají jakýsi druh léčení duše. Přicházejí k nám se svými starostmi, ale také radostmi a naší povinností je si s nimi vyprávět, naslouchat jim. Jezdí k nám studenti teologie, profesoři, my se prostě nemůžeme zavřít před světem," vysvětluje Vsevolod.

Dalším důvodem, proč nemůže zavřít klášter pro veřejnost, jsou peníze. Pak by už k němu nejezdili politici, slavní a bohatí lidé, byl by konec všem velkorysým darům. A že jich je mnoho, o tom se můžete přesvědčit v dětském domě, o který se klášter stará. Je třípatrový, celý ze dřeva a útulný, v každém pokoji čtyři postele. Je v něm jídelna, knihovna, studovna, prostorná společná místnost s televizí a pokoj s počítači. Církev opravdu nešetřila s penězi.

Děti se učí v klasické státní škole, kam je každý den vozí z kláštera autobus, který je po obědě zase přiveze zpět. Už byly například na výletě v Bruselu, Paříži, Jeruzalémě. Od hodně štědrých dárců dostali domácí kino a elektrické kytary, nahrávací studio, rotopedy nebo dvě morčata a papouška.

Otec Vsevolod mne vede k jedné fotografii na stěně: "Toto je Maxim, teď je mu 15 let. Když mu bylo sedm, na vlastní oči viděl, jak mu zabili otce. Přímo před ním ho vrahové rozřezali na kusy. Pak zbili i Maxima. Následkem toho dostal epileptický záchvat, na levé ucho dodnes neslyší. Ale i tak hraje v souboru na kytaru a nádherně zpívá," dodává duchovní.

Maxima jsem pak mezi dětmi vyhledal a zeptal se ho, jak se mu v dětském domě v klášteře libí.

"Je tady krásně, taky čistý vzduch, ne jak ve městě znečistěný od aut. Je mi tady dobře. Po škole, až mám udělané domácí úkoly, většinou hraju na kytaru, na elektrickou a na tu klasickou taky. Můžu si číst, dívat se na televizi, prostě všechno."

A co šestnáctiletý Kosťa?

"Tady je, jak to říct, samozřejmě nejlíp. Můžu se tady učit, vlastně musím - už vím, že pokud bych se neučil, bylo by to pro mne moc zlé. Víte, dříve jsem nežil moc fajn. Byl jsem v partě, hodně jsme pili, kradli. Už jsem tady 4 roky, a i když jsem zuřil, když mne sem tehdy přivezli, dnes toho ani náhodou nelituji."

Odpověď na otázku, co ale dětem obklopeným vším, na co si vzpomenete, nejvíc chybí, byla jasná:

"Samozřejmě, že rodiče."