Ke vzniku O Roma vakeren nám poblahopřál i prezident Václav Havel, vzpomíná Emil Baláž

5. listopad 2022

Jedním z těch, kteří pořad O Roma vakeren od začátku připravovali, byl redaktor Emil Baláž. U příležitosti výročí zavzpomínal, jak v roce 1992 vznikla Romská redakce a jak tehdy vypadala rozhlasová práce.

Emil Baláž

Emil Baláž byl po převratu v roce 1989 tajemníkem pro sociální záležitosti v Romské občanské iniciativě. Z jejího programu také vzešla myšlenka na založení romských médií. O možnosti vysílání na vlnách Českého rozhlasu se Emil Baláž dozvěděl od tehdejší členky Rady Českého rozhlasu Nelly Rasmussenové:

„Ona byla cestovatelka, spisovatelka a etnoložka. Od ní jsme se dozvěděli o možnosti vysílání na Českém rozhlase.” 

V té době byly v Československu velmi časté rasistické útoky na Romy. Rozhlas proto v říjnu 1991 uspořádal debatu na toto téma v rámci pořadu Radiofórum. Ředitelem rozhlasu byl v té době Peter Duhan.

„Měli jsme to štěstí, že hned po Radiofóru si nás zavolal. Popovídali jsme si o tom a on řekl, že možnost vysílání velmi kvituje. Ještě v tom roce jsme natočili pilotní vánoční pořad. Pozvali jsme si pár Romů, vyprávěli o tradičních romských Vánocích na Slovensku a k tomu se samozřejmě pouštěly písničky. Všem, kteří o tom mohli v rozhlase mluvit, se to hrozně líbilo.”

Začátek vysílání

A téměř o rok později, 1. listopadu 1992, odstartovalo vysílání pořadu O Roma vakeren. S názvem, který v romštině znamená Romové hovoří, přišel právě Emil Baláž.

„Volal jsem Ondrovi Giňovi, který byl poslancem České národní rady, a vyprávěl jsem mu, jak vzniká nová relace v Českém rozhlase a že mě napadl název O Roma vakeren. A on na to, že to je výstižné.”

Spolu s Emilem Balážem tvořili kolektiv redakce Jarmila Balážová, Jan Kubíček, Ondřej Giňa, Iveta Pečenková, Judita Bednářová a Vojtěch Lavička. Aby mohli pořád připravovat, museli se mimo jiné naučit pracovat s nahrávací technikou.

„Dostali jsme každý svůj magneťáček, ale vůbec jsme s ním neuměli. Takže jsme začali experimentovat. Natáčeli jsme sami sebe, vychytávali intenzitu hlasu, naučili jsme se pracovat s mikrofonem, atd.”

Při stříhání pomáhal Emilu Balážovi jeho hudební sluch:

„Dřív se točilo na kotoučové magnetofony, takže my jsme měli takové pásy, ze kterých jsme stříhali to, co jsme natočili a jak jsme to potřebovali. Opravdu k tomu byli takové nůžky. Jak máme stříhat nás učil kolega z ústeckého rozhlasu Jan Kubíček. Jenže tím rozhlasáckým stylem, který já jsem nepochopil, nevěděl jsem, o co jde, takže jsem to stříhal jako muzikant, podle toho, jak jsem ta slova slyšel.”

Gratulace od Havla povzbudila

Ze všech témat Emila Baláže asi nejvíc bavila kultura a rozhovory s hudebníky. Stejně tak rád vzpomíná, jak si při přípravách prvního vydání O Roma vakeren pozval k rozhovoru Michaela Kocába, tehdejšího poradce prezidenta Václava Havla:

„Pan prezident nám tehdy poslal takový pozdrav, právě po Michaelu Kocábovi. Stálo v něm, že nám přeje hodně štěstí a úspěchů a že je rád, že to médium vzniklo a že bude v našem jazyce. Z toho jsme měli obrovskou radost.”

Z redakce O Roma vakeren se postupně stával tým zkušených rozhlasových redaktorů.

„Na člověka tady dopadlo spousta povinností. Musel se vyrobit hodinový pořad, který měl své rubriky - Historii, Hudební blok, Poznámku týdne, Zpravodajství z krajů a z republiky. Každý týden jsme vlastně rodili dítě, úplně nové, se vším všudy. Takže to bylo strašně příjemné, ale zodpovědné zároveň, protože šlo o veřejnoprávní vysílání a muselo to být bezchybné a na úrovni.”

Nejen zábava, především zodpovědnost

Témat pro jednotlivé příspěvky bylo mnoho a romská redakce dobře věděla, jak s nimi chce pracovat:

„My jsme to nepitvali tak, abychom vyrobili nějaký monotónní pořad, ve kterém bychom každý týden brečeli nad tím, že je u nás rasismus. Ne. My jsme ukazovali, že jsme lidi, kteří něco umí, že máme kolem sebe kulturu, že máme kolem sebe nějaké tradice, že máme  média a že se v tom umíme pohybovat.”

Na závěr Emil Baláž dodává:

„Práce na O Roma vakeren mi dala pocit, že jsem v České republice opravdu doma.”

autor: Vojtěch Hojný