Jan Theodorich Doležal, průkopník českého lesnictví. A tak trochu Cimrman, po kterém zůstaly patenty, ale bez vynálezů

19. únor 2022

Ve školách se učíme o velkých osobnostech, hybatelích procesu, kterému se říká České národní obrození nebo probuzení. V paměti většině z nás nejspíš uvíznou jména spisovatelů a historiků jako František Palacký, Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová, Jan Neruda a možná pár dalších. Chybí mezi nimi ale Jan Theodorich Doležal, průkopník českého lesnictví. Poslechněte si jeho příběh. 

Jenže kulturní, společenské, ekonomické, a nakonec politické rovnoprávnosti českého národa a jazyka by se nedalo dosáhnout, kdyby nebylo tisíců a spíš desetitisíců českých vlastenců, kteří o ni usilovali až do vzniku nezávislého Československa.

Titulní strana časopisu Háj

Snažili se českou kulturu a vědu pozvednout neúnavnou mravenčí prací nejenom v Praze nebo v Brně, ale na venkově, v malých městech a na vesnicích. A tenhle pořad je věnován jednomu takovému vlastenci, jehož význam se začíná doceňovat až teď. 

 Poslyšte příběh lesníka, spisovatele, vydavatele a muže mnoha jiných talentů Jana Theodoricha Doležala.

Lesník, editor, zakladatel

„Narodil se v roce 1847 na Posekanecké lesovně u Proseče, kde byl jeho tatínek lesníkem Novohradského panství. Byl už třetí generací lesníků v rodině, měl pro to buňky, mám-li to říct lidově,“ vysvětluje Stanislav Mikule, historik Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou, když se procházíme po náměstí, kdy Doležal bydlel od 80. let 19. století až do své smrti v roce 1901.

Doležal vydával a redigoval ze Žďáru první odborný lesnický časopis Háj a snažil se nejrůznějšími způsoby působit osvětově na veřejnost.

A protože byl člověkem takřka renesančního rozpětí zájmů, věnoval se i pedagogické činnosti, založil první lesní školku široko daleko přímo na území města, zasadil se o první park a usiloval o založení městského muzea. Aby to nebylo málo, vrhl se Jan Doležal na fotografii, je potvrzené, že byl vynálezcem.

Pomík Janu Doležalovi na žďárském hřbitově

A tady nabral jeho pracovně-životní příběh tak trochu nádech osudu Járy Cimrmana, říká Stanislav Mikule:

„My máme část těch patentů uložených v muzeu, ale nevíme, jak vypadaly a k čemu byly. Dochovaly se jen přesné výčty toho, proti čemu je ten patent chráněný, jakými zákony. Jsou tam i formulace o tom, jak by bylo neslušné, kdyby ty patenty někdo zneužil. Ale v čem ten patent spočívá, to tam vůbec není. Schází, byť i jediný technický výkres nebo obrázek. Nicméně patent prokazatelně získal, takže to, co sestrojil, muselo být funkční.“

Možná Vás napadne: Nebyl on ten Doležal spíš tak trochu větroplach lokálního významu? Že měl rád les a živou přírodu, to je hezké, ale takých lidí bylo a je spousta, nedělá to z nich osobnosti národního významu.

Jenže Doležal dokázal ten svůj zájem opravdu takříkajíc přetavit v něco víc. Říká aspoň Václav Kinský, hlavní kurátor Muzea lesnictví, myslivosti a rybářství, které sídlí v zámku Ohrada nedaleko Hluboké nad Vltavou:

„Byl výjimečnou osobností a my v lesnické obci si ho po mnoho generací ceníme. Zejména proto, že začal jako první popularizovat lesnickou vědu a přispěl k výměně lesnických znalostí a zkušeností. Náš obor je velmi konzervativní a počítá i třeba se stoletým cyklem obměny lesa. To předávání vědomostí je nesmírně důležité.“

Pomník Janu Doležalovi na náměstí, které nese jeho jméno

Odkaz Doležalovy spisovatelské a překladatelské práce přežívá v odborných publikacích dodnes. I Václav Kinský potvrzuje, že se Jan Doležal považuje za jednoho z otců zakladatelů českého lesnického školství.

Reakce města na Doležalovy návrhy byla vesměs pozitivní, ale od návrhů k jejich uskutečnění vedla značně dlouhá a trnitá cesta. S parkem víceméně uspěl, školku provozoval postupně na třech místech, ale z větší části ve vlastní režii. Městské muzeum ve Žďáře také vzniklo, ale až mnohem později. V každém případě i při té práci takříkajíc v terénu psal, překládal a publikoval a žil velmi skromně.

Ve Žďáře proslul tím, že měl zjevně moc rád zvířata. V době, kdy se kynologie teprve rodila a po městech, jako byl Žďár, běhali hlavně kříženci všeho druhu, proslul jeho čistokrevný pes zvaný Puffy. Anebo poník, kterého využíval při častých cestách bryčkou do tiskárny ve Velkém Meziříčí.

Jan Theodorich Doležal se svým poníkem

I přes všechnu tu neutuchající činorodost, střídmost a pracovitost se Doležal, jak zmíněno, potýkal s neustálými finančními problémy. Posmrtně nicméně Jan Doležal své dluhy vypořádal, když se rozprodaly jeho rozsáhlé sbírky a hlavně spisy, které neúnavně shromažďoval celý život.

„Jeho knihovna se rozprodala, bylo to minimálně 15 plně naložených fůr knih a prodávaly se na metráky: jeden stál 16 korun, tedy 8 zlatých,“ shrnuje historik Stanislav Mikule trochu smutnou tečku za životem Jana Theodoricha Doležala.

Skutečného docenění se Doležalovi dostalo až po smrti, kdy mu vděční lesníci nechali postavit hned dva pomníky ve městě, kde prožil závěr života. Ve městě, které asi padesát let od jeho návrhu zřídit muzeum nakonec dospělo k názoru, že je to dobrý nápad, a uskutečnilo jej.

Poslechněte si celý příběh Jana Theodoricha Doležala.

autor: Vít Pohanka
Spustit audio