Jan Fingerland: Sociální demokracie ještě neví, jestli zemřela, nebo jen omdlela

Myšlenka sociální demokracie, tedy reformismus, ekonomická solidarita a víra v nadnárodní bratrství, mají úctyhodnou minulost. Ale méně velkou přítomnost a dost nejistou budoucnost.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Pád KSČM aneb Všeho do času

Evropské dělnictvo se smršťuje, jeho práci vykonávají stroje anebo asijští dělníci. A ti členové dělnické třídy, kteří ještě zbývají, část své podpory raději dávají pravicovým populistům nebo prostě pravici. Výsledkem je, že strany, které ještě kolem roku 2000 dostávaly od voličů desítky procent hlasů, jsou nyní na jednotkách procent. Čerstvý úspěch německé SPD je spíš výjimkou než pravidlem – a i tamní sociální demokraté byli svým vítězstvím trochu překvapeni.

Cesty z krize

Různé sociálnědemokratické strany na novou situaci reagovaly různě. Například britská Labour Party po odchodu středového Tony Blaira přesedlala z dělníků na zvláštní voličskou koalici státních zaměstnanců, etnických menšin a nespokojených intelektuálů. Místo třídního boje řeší antikolonialismus. Největší radost tím labouristé dělají konzervativcům, kteří mají o starost méně.

Jiný přístup zkusili dánští sociální demokraté, na rozdíl od těch britských jsou také jedni z nejúspěšnějších v Evropě a sedí ve vládě. Premiérka Mette Frederiksenová vykradla část volebních taháků protiimigračním populistům a smíchala je s tradičními sociálnědemokratickými cíli. Obyčejní lidé nechtějí jen zastání proti kapitalistům, ale proti jiným obyčejným lidem, těm odjinud.

Čtěte také

Roman Onderka (ČSSD): Víme, že zaplatíme za vládu s Babišem

Podobné snahy se objevují i u nás, protože se na levici odehrává souboj mezi kosmopolity a zastánci „konzervativní starolevice“, která se o sociální vymoženosti nechce dělit s cizinci a slyší i na xenofobii.

Část evropských sociálnědemokratických stran se stále spoléhá na setrvačnost, vědí, že značka „soc-dem“, nebo její deriváty, je stále silná. Některé strany dokážou pracovat na své budoucnosti, mají mládežnické organizace, vyzařují důvěru v budoucnost. To udržuje v běhu třeba skandinávské „dělnické“ strany, i když například ta islandská už svůj pád zažila a švédská zažívá krizi.

Nedávný umírněný úspěch norských socialistů někteří tamní politologové přičítají směsi únavy z dosavadní středopravé vlády a nárůstu poptávky po pečovatelském státu v období covidové nejistoty. V zemi s obrovskými příjmy z ropy a plynu se to ale sociálnědemokratizuje lépe než ledaskde jinde.

Česká soda

Jenže proměny ekonomik vlivem přesunu pracovních míst do Asie i robotizace pokračují a stejně tak se bude vyčerpávat síla sociálnědemokratické tradice. Přežití takových stran bude tedy vyžadovat lidi, myšlenky, peníze, vizionářství i pragmatismus.

To vše chybělo ČSSD v posledních letech – sama sebe totiž zredukovala na stranu, která neměla jiný program než hřímání a rozdávání. Aniž by si všimla, že někdo hned vedle ní umí hřímat i rozdávat mnohem víc nahlas. Žádný politolog by nevymyslel lepší popis úpadku a nemohoucnosti české sociální demokracie než sama Hustá dvojka, která měla stranu zachránit, a místo toho dosáhla kvalit České sody.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jenže demokratická levice zůstává důležitou součástí zdravého politického spektra, a ta v českém parlamentu najednou úplně chybí. Je to nebezpečná situace, nejen pro ČSSD samotnou. Pokud v sobě ČSSD nenajde zdroje ke své sebeobnově, zanechá po sobě dvě skupiny truchlících. Rozumné levičáky, a rozumné pravičáky. Ovšem jen ti první s tím ale mohou něco udělat.

Autor je komentátor Českého rozhlasu