Holocaust neskončil, stále je přítomný. Jen v jiné podobě

Osvětim a holocaust zůstanou v paměti tisíců lidí a mezníkem v historii lidstva. Během 2. světové války dosáhla diskriminace Romů hrozivých rozměrů. Od roku 1943 byli jako méněcenná rasa dopravováni do Osvětimi, kde začal fungovat tzv. Cikánský rodinný tábor. Jen v tomto vyhlazovacím táboře skončilo 23 tisíc Romů z Německa, Čech, Slovenska, Maďarska, Polska a jiných zemí.

Na Romech, podobně jako na Židech, prováděli nacisti vědecké pokusy. Více etnolog a romista Arne Mann:

„Cikánský tábor v Osvětimi II – Březince byl vedený jako „vědecké pracoviště“. Doktor Mengele tu dělal pokusy na romských ženách, těhotných ženách, na dvojčatech, atd. O tom se prostě nedá mlčet, musíme o tom mluvit.“

Samotní Romové přitom nemají o romském holocaustu téměř žádné povědomí.

„Něco málo.“

„Slyšel jsem, že za světové války vyvražďovali Romy či co. Když na to člověk pomyslí… katastrofa!“

„Lidé jsou různí, černí, žlutí, … Lidé by si měli pomáhat.“

Na transporty už nedošlo

Od 20. dubna 1941 byly Romům zrušeny všechny kočovné listy. Usazeným Romům bylo nařízeno odstranit jejich obydlí z blízkosti veřejných, státních a obecných cest. Byli nuceni zbořit své domovy a odstěhovat se mimo ostatní lidská obydlí. Nesměli navštěvovat některá města, a pokud, tak jen ve stanovených hodinách. Odsunutí Romů z vesnic je zničilo ekonomicky, sociálně i eticky. Více etnografka Zuzana Kumanová:

„Místa, na kterých došlo k perzekuci Romů, je potřeba připomínat. Stejně tak je nutné připomínat konkrétní lidi, kteří byli zavražděni, kteří trpěli, byli perzekuovaní, jako i celou myšlenku, na základě které k perzekucím docházelo. Bohužel jsme v Evropě konfrontováni s podobnými rasistickými a neonacistickými názory.“

V Evropě se vzpomínky na romský holocaust tradují dlouho, na Slovensku krátce. Podle historiků za tím je i někdejší politický režim. Historik a ředitel Muzea Slovenského národního povstání v Bánské Bystrici Stanislav Mičev:

„Romský holocaust se Slovenska přímo nedotknul, protože slovenští Romové nebyli transportováni do koncentračních táborů, ovšem jen z jediného důvodu – nestihlo se to. Jinak transporty byly připravené od roku 1944 z tábora v Dubnici, kde ale vypukl skvrnitý tyfus. Kvůli tomu byl tábor uzavřen, vyhlásili v něm karanténu. A pak přišel konec války.“

Paradoxně to byl skvrnitý tyfus, který zachránil mnoha Romům život. Bez něj by skončili v některém z koncentračních táborů.

„Nacisti obsadili Slovensko až ve druhé vlně, tedy možná proto jsme si tolik nepřipomínali 1500 obětí, které zahynuly z rasových důvodů. Připomínat si je jednoduše ale musíme.“

Neexistují přesné údaje, kolik romských osad bylo na Slovensku zlikvidováno, vystěhováno či kolik jich zůstalo. Existují však výpovědi o bestiálním chování německých vojáků. Romský aktivista Jozef Rávasz:

„Holocaust neskončil, stále je tu přítomný, jen v jiné podobě. Stále slyšíme, jak někde zabili Roma, zastřelili Roma, atd. Takový jsme jen my lidé, schopni jeden druhého zabít.“