Historik Stehlík: Konec války byl plný lokálních tragédií. Pod povrchem navíc doutnal další konflikt

„U nás jsme konec války politicky spojili s realitou spojenectví se Sovětským svazem a Rudou armádou. Jakkoli se zásadní vojenské události v Praze odehrály a ukončily k 8. květnu, sovětská armáda přišla až posléze. Všechno jsme to tedy uměle naroubovali na to, že nás osvobodila Rudá armáda, což je sice realita z hlediska významné části území, ale je na tom vidět i to, jaký symbol v tom všem hrála Praha,“ vysvětluje v pořadu Jak to vidí... historik Michal Stehlík.

Německo přitom podepsalo kapitulaci v Remeši už 7. května. Rusové ovšem trvali na tom, aby se podepsala kapitulace také v Berlíně 8. května. K podepsání ale došlo pozdě, v Moskvě už bylo 9. května. „Je to takový zvláštní zmatek. Jakkoli se německá armáda vzdává reálně už 7. května, Sověti ještě dalších 48 hodin působí už více politicky než vojensky a požadují kapitulaci také do rukou sovětských maršálů. Ustálení na 8. květnu je ale logické, protože dějiny se vlastně přepisovali v přímém přenosu mezi 7. a 9. květnem.“

Milí Spojenci?

Představa, že konec války proběhl klidně, je ale podle Stehlíka zcela mylná. „Když se podíváme pod pokličku jednání, uvidíme napětí Spojenců. Už tehdy tam působilo ono postupné rozdělování si světa. Radost z porážky nacismu nám tedy trošku převrstvila politickou realitu. A dneska se k tomu v aktualizaci tématu stále dostáváme, když se diskutuje, jestli šlo o osvobození, nebo o politické obsazení. Porážka Německa sice byla realita. Pod ní se ale odehrával další zatím ještě neviděný konflikt.“

Čtěte také

Pražské povstání. Praha stála v cestě německým vojákům, kteří se chtěli dostat do amerického zajetí

I to, co se dělo v květnových dnech v pražských ulicích a v ulicích dalších měst mělo k idyle daleko. „Když se podíváme na povstání v jednotlivých městech, vždycky to musíme brát i z vojenského hlediska,“ upozorňuje historik.

Povstat v metropoli a bránit se proti okupantovi má totiž smysl pouze ve chvíli, kdy se blíží spojenecká armáda. „Ve chvíli, kdy Praha zůstává pořád v jistém zázemí a není jasné, jestli se k ní přiblíží americká, nebo Rudá armáda, by povstání vlastně nemělo smysl. Byl to tedy bezesporu důkaz toho, že lidé nebyli spokojeni s okupací, a jakkoli jsme byli třeba z hlediska nacistického Německa vnímáni jako důležitá hospodářská základna, konec války ukázal, že lidé jsou ochotni a připraveni obětovat za republiku život.“

Zbytečné oběti?

Z dnešního pohledu nám možná přijdou oběti konce války zbytečné. Podle autora podcastu Přepište dějiny si ale musíme uvědomit, že jednotky SS se rozhodně nevzdávaly snadno. „Naopak se stále bojovalo na mnoha místech republiky. Konec války je tak plný lokálních tragédií. Například v městečku Třešť došlo k popravě desítek místních obyvatel. Podobně bylo více než 30 lidí popraveno v rámci povstání 7. května ve Velkém Meziříčí. Konkrétní jednotky SS se mnohdy chovaly opravdu zvěrsky až do samotného konce války.“

Jako na dobytém území se ovšem mnohde chovala i Rudá armáda. „Rozdíl bych ale činil mezi českými městy, kde se brzy ustanovila správa, a německými místy, kde se vojáci Rudé armády, ale ostatně i někteří čeští partyzáni, chovali k civilnímu obyvatelstvu velmi drsně. Bohužel nešlo o běžný civilní stav. V řadě případů pak došlo v rámci Rudé armády k potrestání viníků, k vojenským soudům i k popravám vojáků...,“ uzavírá Michal Stehlík.