Gejza Horváth: Co já jsem dostával od Romů, se dnes učí na vysokých školách múzických umění

3. únor 2018

Ke Gejzovi Horváthovi neodmyslitelně patří kytara a klobouk. Skládá hudbu a texty k písním, ale působí i jako aranžér, redaktor romského týdeníku Romano hangos a v neposlední řadě se věnuje i literární tvorbě v romštině. Od října je nositelem Ceny Muzea romské kultury.

Gejza Horváth vyrůstal v romské osadě Kolínovce nedaleko slovenského města Krompachy. Narodil se v roce 1948 a hudbu sál už s mateřským mlékem.

„Protože máma pocházela z muzikantské rodiny a otec byl také muzikant, tak ze mě chtěli mít muzikanta. A mimo jiné i v té osadě Kolínovce byli muzikanti staří Romové. A mně se líbilo, jak oni hráli, jak vznikaly různé situace, kdy se Romové sešli, začali hrát, vytvářeli atmosféru a lidi tam plakali, vzpomínali. Já jsem slyšel tu muziku a táhlo mě to. A otec s mámou se rozhodli, že mi koupí harmoniku a dali mě do hudební školy.“

Hudební informace však Gejza získával nejen v hudební škole, ale především od Romů.

„To byly obrovské věci. Co já jsem dostával od Romů, se dnes učí na vysokých školách múzických umění. A já jsem tam dostával doprovody ve viole, v cimbálu, v harmonii pro kontrabas.“

Od Romů se naučil hudbu různých žánrů.

„Romové nehrají jen romskou hudbu, protože ty romské muzikanty si kdysi za 2. světové války Němci volali, když měli nějaké honosné srazy, kde potřebovali muziku. Takže se Romové naučili i klasický německý univerzální repertoár, hráli Straussovy valčíky a takové věci, byli velice univerzální muzikanti. A já jsem všechny tyto informace od nich dostal, a když jsem potom přišel do většinové společnosti, tak oni se zrovna učili operety, šlágry a tak a já jsem to už znal. Byli velice překvapeni, když mi dali noty, já měl zahrát harmonii a doprovod, ale já jsem se do not nedíval, protože jsem to znal. A oni pak říkali: Tak my děláme zkoušku kvůli Gejzovi, on to umí a nepotřebuje ani noty, ale my se to musíme učit. To mě potěšilo a byl jsem rád, že to bylo upřímné. Ti lidé si mě tam vážili, měl jsem svou cenu a počítali se mnou.“

Cenu Muzea romské kultury získal pan Gejza Horváth, v zastoupení ji převzala jeho dcera Monika Mihaličková

Velmi záhy začal hrát i mimo svůj domov.

„Postupně jsem hrál v Tatrách, na východním Slovensku, různě po barech. To mi bylo asi 15-16 let.“

A od různých skupin Romů se učil i nadále.

„Potom jsem získával i takové dobré věci, třeba v Trebišově žila sorta maďarských Romů, kteří byli jinak vybaveni. Já jsem od nich dostával také hudební informace. A pak jsem hrával s vrchárskými Romy, kteří jsou na středním Slovensku, a tak jsem dostal ten svůj obrovský balík hudebních informací a začal jsem tu svojí éru. Tady jsme si založili cimbálový orchestr, ale nebyli jsme lidovka, ale hráli jsme univerzální repertoár, to znamená standardy, evergreeny, operety, výňatky z oper, salónní muziku a také písně pro celý svět. Dokázali jsme hrát třeba Japoncům nebo Němcům, Tyrolákům – všem národům, tak jsme byli vyzbrojeni. A tak začala moje éra na profesionální bázi a začal jsem jezdit do světa.“

V dospělosti se Gejza Horváth odstěhoval do Brna, kde žije dodnes.

„Vyrůstal jsem v osadě asi do 16-17 let. Potom mě odvedli na vojnu do Znojma, a protože jsem ve Znojmě měl 4 dny opušťáku a nechtěl jsem cestovat daleko, tak jsem se někdy stavil v Brně, kde jsem měl rodinu. Našel jsem si ji tady, byl jsem velice vřele přijat, poznali jsme se a mně se to všechno moc líbilo, protože tady už hráli kluci Bagárovi. Já jsem tehdy už taky hrál na kytaru, přišel jsem, předvedl jsem se, jim se to velice líbilo, takže po skončení vojenské základní služby jsem se už nevracel domů, ale zůstal jsem tady v té kapele. Hráli jsme, jezdili, koncertovali jsme na pódiích, v rozhlase, v televizi, měli jsme hodně vystoupení. A mně se líbilo, že ta i média měla o nás zájem – to byla úplně jiná doba.“

Od roku 1980 se Gejza Horváth věnuje hudbě profesionálně, skládá vlastní písně a spolupracuje s několika romskými soubory.

Spustit audio