Francouzský fotbal nebýval špatný
Pařížská radnice instalovala po dobu mistrovství světa ve fotbale ve městě dvě obří obrazovky - na Trocadéru a na stadionu Charléty. Na včerejší zápas proti Jihoafrické reprezentaci, který mohl rozhodnout o postupu ze skupiny, šli Francouzi většinou s přesvědčením, že i po vyloučení Anelky z týmu, po stávce hráčů, si přeci jen ještě fotbalisté kufry nesbalí. Když jsem šel spolu s dalšími na fotbal, taky jsem si trochu myslel, že Francouzi udělají všechno pro to, aby vyhráli.
Je krátce před 16. hodinou, přicházím k stadionu Charléty ve 13. pařížském obvodu a na první pohled je tu víc pořadatelské služby než samotných diváků. „Nejde na ně ze dne na den zanevřít, i když by si to zasloužili. To, co se stalo – Anelka vyhozen z týmu, hráči ve stávce, trenér čte vyjádření fotbalistů, o kterých pak říká, že jsou blbečkové - by mě mělo přimět zůstat doma, ale věřím, že dneska vyhrajeme,“ řekl jeden z přítomných fanoušků.
Když ve 20. minutě dala Jihoafrická republika první branku, vytáhli její příznivci na stadionu Charléty vlajky a tančili vítězný tanec mezi Francouzi, kteří posedávají na hrací ploše. Díval jsem se francouzským fanouškům do tváří a klidně by mohli stát modelem malíři, který by se rozhodl nazvat portrét Bezmocný smutek.
„Je to katastrofa,“ říká mi další Francouz, který přišel až před koncem poločasu. „To je fór! Prohráváme 2:0 a červená karta pro Gourcuffa! Ba ne. Dneska už se z toho nevyhrabeme, to je práce pro nového trenéra. Snad s tím něco udělá Laurent Blanc, tedy příští trenér francouzské fotbalové reprezentace,“ dodává fanoušek.
A jak už to tak při fotbalu bývá, jedněm je do breku, druhým do zpěvu. Na stadionu Charléty zpívá hrstka příznivců Jihoafrické republiky. „Myslel jsem si, že to bude Te Deum, ale je to Requiem,“ říká mi pán, který přišel na stadion s kufrem. Ptám se ho, proč přišel s kufrem. „Je to jasné, balím kufry. Vždyť to skončilo,“ odpovídá.
70. minuta a Francouzům svítá naděje. Po akci tažené Ribérym snižuje na 2:1 Florent Malouda, idol mnoha francouzských fanoušků včetně dámy, která sedí vedle mě. Věnováno Francouzům na rozloučenou se šampionátem.
Pokud bych řekl, že výkon francouzských fotbalistů byl nemastný, neslaný, byl by to z gastronomického hlediska ještě hold tomu, co rozklížený tým předvedl. Kdybych zůstal u gastronomických příměrů, pohár hořkosti, který museli Francouzi vypít, jako by byl bezedný.
Pamatuji na rok 2006, kdy ulicemi Paříže chodily tisíce fanoušků a hlaholily. Dnes budou místní bulváry nezvykle klidné. Škoda. Francouzský fotbal nebýval špatný.
