Fotbalový útočník Marek Heinz: Účast na olympiádě mi ublížila, přišel jsem o možnost zahrát si atraktivní zápasy Ligy mistrů
S Pavlem Nečasem ve středeční sportovní talkshow Na place debatoval fotbalový útočník Marek Heinz. Olomoucký rodák rád vzpomíná na reprezentační kariéru, kdy se proslavil především na EURO 2004 v Portugalsku po boku výjimečných českých reprezentantů. Technický šikula promluví i o výchově mladých fotbalistů nebo o tom, proč se jezdí dívat na fotbalová utkání raději do Ostravy než do Olomouce. Poslechněte si celý rozhovor s mistrem Turecka i Česka.
Fotbalová Plzeň včera zvládla duel s HJK Helsinky a dál živí naději na postup do Ligy mistrů…
Podle mě mají velkou šanci se dostat do Ligy mistrů, což potvrdili jasnou výhru v posledním odehraném utkání.
Co si myslíte o Plzni?
V Plzni to v současnosti dělají kvalitně, já si pamatuji, že před deseti, patnácti lety jsme tam jako soupeři jezdili pro tři body, dnes už to tak není. Vychovávají si fotbalisty toho typu, který přesně potřebují a momentálně ten kádr doplňují kvalitou, když odejde nějaký dobrý hráč, tak ho dokážou adekvátně nahradit.
Působí to hodně pozitivně a obklikou se dostávám k Sigmě Olomouc. Nedávno skončila opora obrany Roman Hubník a naložilo se s ním nepěkným způsobem..
Žádné ty zprávy jsem nečetl, ale není to ojedinělý případ. Protože, když odcházeli Radek Látal nebo Pavel Hapal, tak se k tomu klub postavil svým způsobem. Hráči zviditelnili klub a zasloužili si určitě důstojnější rozloučení.
Co říkáte na současný stav Sigmy?
Sigma má mladý kádr a myslím si, že znovu budou hrát na vrchu. Hráči jsou zase o rok vyspělejší.
Mám pocit, že v české lize se úplně nepracuje s psychickým rozpoložením fotbalistů. Jaký na to máte názor?
Trenéři by měli nějakým způsobem hráče vychovávat. Také záleží na tom, odkud fotbalisté pocházejí, není lehké se věnovat pětadvaceti rozdílným individualitám v kádru. Vím, že v Německu mají mentálního kouče, který s nimi tráví čas a řeší různé problémy. Je také něco jiného tvarovat hráče v patnácti anebo v pětadvaceti letech. Někdy to není jenom o fotbale, protože když fotbalista dává dvoufázový trénink a je na hřišti s ostatními hráči a trenéry od devíti ráno do šesti hodin odpoledne, tak je potřeba ho někam nasměrovat.
Fotbalově jste v Olomouci vyrůstal. Je Sigma Marku Heinzovi blízko srdci?
Paradoxně jezdím raději na fotbal do Ostravy, protože i když tam někdy fotbal stojí za starou bačkoru, tak tam je při zápase pořád skvělá atmosféra a i přístup k bývalým hráčům tam je daleko lepší. Lidé tam klub ženou opravdu dopředu. To v Olomouci, když se třeba nedávno porazila Sparta 2:0, tak stejně pár fanoušků z Prahy ty domácí přehlušili. Přál bych si, aby se v Olomouci více fandilo, byla větší návštěvnost a zase se tu žilo fotbalem. Pamatuji si například na zápas v pohárové Evropě, kdy sem přijela Sevilla, byl vyprodaný zápas a stadion bouřil. To se odráží i na výkonu kluků na hřišti.
Byla čest nosit reprezentační dres v období výjimečné generace kolem Baroše, Kollera a spol.?
Souhlasím, protože ta generace byla výjimečná. Mrzí mě, že jsme v Portugalsku v roce 2004 neudělali ten důležitý krok, který nás mohl dovést až ke zlatu. Není to jen výborná generace fotbalistů, ale i lidí do běžného života. Tam nebyl žádný zlý článek, viděli jsme se sice jen jednou měsíčně, ale vždy jsem se na reprezentační srazy těšil.
Jak vzpomínáte na evropský šampionát v Portugalsku v roce 2004?
Bylo to skvělé, protože i přes nabitou soupisku jsem se dostal do reprezentace. Vzpomínám nejen na to krásné podnebí, ale mám třeba i zážitek z toho, že když jsme šli na malý tréninkový stadion, tak byl vyprodaný. A místní babičky, když věděli, že jdeme na trénink nebo na zápas, tak vycházeli z domu a mávali vlajkami.
Co vám proběhlo hlavou, když jste proti Německu vstřelil vyrovnávací gól z přímého kopu?
Už víceméně o nic nešlo, věděli jsme, že máme jistý postup. Na druhou stranu proti Německu je tam vždy rivalita a je to vyhrocenější. Určitě nějaká euforie tam byla, protože fandil celý stadion a panovala tam neskutečná atmosféra.
Tomu všemu ale předcházelo mistrovství Evropy jednadvacítek. Tam se v kariéře Marka Heinze asi něco zlomilo, protože krátce na to jste putoval do německého Hamburgeru SV.
Také mi to pomohlo, ale co jsem věděl, tak Hamburger už mě sledoval delší dobu. Věděl jsem už zhruba půl roku dopředu, že tam odejdu.
Uměl jste v té době německy?
Přišel ten zlom, jestli angličtina nebo němčina a já si zvolil němčinu. I jsem si domluvil doučování, na které jsem chodil po tréninku. V Hamburku je ta němčina nejvíc čistá, což bylo skvělé. Nejdříve jsem pochytával různé pokyny na hřišti a dál se zdokonaloval.
Zahraničních angažmá jste zažil hodně, můžete nějak přiblížit ten proces přestupů?
V Hamburku jsem byl tři roky, ale po příchodu nového rakouského trenéra jsem věděl, že to nebude mít pokračování. V Bielefeldu jsem se jen rozehrával po zranění. Po návratu do Baníku v roce 2003 jsem zažil tu skvělou mistrovskou sezonu. O rok později i díky povedenému Euru jsem měl i další nabídky, ale bohužel už byl od manažera domluvený přestup do německého Monchengladbachu, ale já už do Německa nechtěl. Potom mě čekalo stěhování do Turecka na Galatasaray, kde Franck Ribéry nedostal tři měsíce výplatu, sbalil si kufry a oni sháněli levé křídlo a vybrali si mě. Úplně jsem do Galatasaray nechtěl jít, ale nakonec podpis padnul.
Čtěte také
Už za éry legendárního trenéra Karla Brücknera se Sigma rozhodla sázet na hráče z vlastní mládežnické základny. Je to správná cesta?
Jednoznačně. Olomouc je spíše menší rodinný klub, sází se tu na mládí, i proto se tu daří vychovávat úspěšné hráče mládežnických kategorií. Vyrostlo tu spoustu výborných hráčů.
Jak se díváte na kvalitu mládežnického fotbalu v Česku?
Myslím si, že ten fotbal šel trochu dolů. Je to vidět i na vesnických fotbalech, kde se člověk dozví, že není dostatek hráčů a od toho všeho to pramení. Když jsme hráli my Moravskoslezskou ligu za to „béčko“, tak jsme nastupovali proti hráčům, kteří měli za sebou třeba čtyři sta startů v lize. Jako mladí jsme byli třeba rychlejší, ale oni to hráli hlavou a my se ten fotbal od nich učili. Teď když se přijedu podívat na zápas B – týmu a někdo tam dostane šestku, tak to nemá moc úroveň.
Nechybí u současných mladých sportovců ta správná vášeň?
Stačí se jít podívat na sídliště, kolik tam je dětí, naprosto minimum. Naší generaci bylo problém dostat domů, teď je to právě naopak. Za mých mladých let jsme pořád byli venku. Nemusí děti hrát zrovna fotbal, ale je hlavní, aby měli pohyb. Určitě je lepší, když budou běhat venku, než aby dvě hodiny seděly za počítačem.
Baví vás pořád fotbal?
Už to hraju samozřejmě na jiné úrovni, ale chci se díky tomu pořád udržovat. Mám to spojený s pohybem, protože třeba jít jen běhat na hodinu už mě přestalo bavit.
Čtěte také
Vždy mě bavily finesy a technické parády, které jste předváděl. Jak se to trénuje?
Docílil jsem tím, že jsem byl pořád na hřišti a neustále hrál fotbal. Měl jsem balon pořád na noze a s míčem jsem i spával v posteli. Teď už je ta koordinace trochu horší, tak už to člověka tolik nebere,
Vraťme se ještě k působení v Galatasaray. Je to tam opravdu na život a na smrt?
V Galatasaray a Fenerbahce je to opravdu na nože, policisté tam musejí zavírat mosty, protože ti blázni by na nás byli schopni házet dlažební kostky. Derby je tam výživné, a když jsme tam vyhráli titul, tak jsme Fenerbahce přeskočili na první místo až v posledním kole. Fotbalem se tam žilo, po zápase jsem se dostal domů třeba až ve tři hodiny ráno, protože ve městě byly ohromné dopravní zácpy. Já navíc musel ještě hned ve čtyři ráno odlítat do Prahy na reprezentační sraz.
V reprezentačním dresu jste měl možnost si zahrát na olympijských hrách v Sydney. Jak na to vzpomínáte?
Přiletěli jsme tam dřív, byli jsme úplně mimo dění olympijských her. Byl to vlastně samostatný turnaj úplně mimo. Mně osobně olympiáda ublížila, nechtěl jsem tam ani letět. Vím, že jsem i bojoval o to, abych tam neletěl. Přišel jsem o zápasy s Hamburkem v Lize mistrů, kdy jsem si mohl třeba zahrát zápas proti AC Milán, který skončil 4:4. S odstupem času si ale uvědomuji, že dostat se na olympiádu může člověk třeba jen jednou za život.
Co říkáte na formát fotbalového EURO, které se loni konalo po celé Evropě?
Nerozumím tomu. Za mě to byl nepovedený žert. Navíc to bylo ve špatném slova smyslu podpořené ještě obdobím s covidem. Mě to ani nepřišlo jako finální turnaj, to bylo skoro jako kvalifikace. Každopádně to bylo zvláštní.
Mistrovství světa v Kataru se bude hrát na klimatizovaných stadionech ve večerních a nočních hodinách. Kdo tam přiletí, koho to bude zajímat?
To jsem také zvědavý. Nechtělo by se mi trmácet přes půl světa ještě do takových podmínek. Tenhle formát světovému fotbalu rozhodně nepomůže.
Jak vnímáte projekt F-evoluce?
Nějaký smysl to určitě má. Hlavně to bylo založené na bývalých hráčích, kteří fotbalu rozumí a chtějí něco změnit. Určitě to chce nahoře udělat pořádnou čistku, ale asi těch lidí není tolik. Já raději ty věci ani nečtu, protože fanouškům to vezme chuť ten fotbal sledovat a aféry rozhodně nedělají dobrou reklamu. Takže určitě fandím klukům, kteří se pouštějí do té potřebné změny.
Související
-
Daniel Pudil: Mrzí mě, že jsme se Sheffieldem nevybojovali postup do Premier League
Jak náročné bylo pro bývalého reprezentačního hráče pořádat charitativní utkání v Anglii? Jak vzpomíná na zápasy v Lize mistrů v dresu Slavie? Poslechněte si celý rozhovor!
-
Fotbalista David Heidenreich: Hrát nejvyšší soutěž v Čechách nebo v zahraničí je mým snem od dětství
Za rok 2018 dostal cenu pro nejlepšího staršího dorostence českého fotbalu. V roce 2019 se Heidenreich podíval i na trénink prvního týmu, do zápasové nominace se nedostal.
-
Fotbalistka Kateřina Svitková: Před odchodem do West Hamu jsem chtěla uspět se Slavií v Lize mistrů
Jak opora české fotbalové reprezentace vzpomíná na angažmá ve Viktorii Plzeň? Jak si momentálně užívá působení v Anglii? Poslechněte si příběh fotbalistky Kateřiny Svitkové
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.