Důvody pražské asanace a předchozí stav Josefova
Jedenáctého února uplynulo 120 let od přijetí asanačních zákonů, v platnost vstoupily 7. dubna 1893. Na jejich základě byla zbořena a nově vystavěna podstatná část pražského Josefova, ale asanace se dotkla i částí Starého a Nového Města.
Ve stavební historii Prahy je asanace Josefova zásadní událostí. Dokonce tak výraznou, že se termínem pražská asanace často chybně označují i mnohé demoliční zásahy v Praze kolem přelomu 19. a 20. století, ačkoliv s ní neměly nic společného.
Slovo asanace znamená ozdravění, v případě města tedy zlepšení těch podmínek života, které jsou ze zdravotního hlediska závadné. Pražský Josefov, bývalé židovské ghetto, měl po této stránce skutečně co zlepšovat. Především šlo o území nízko položené na břehu řeky. Každoroční zvýšení její hladiny při jarním tání či při dlouhotrvajících deštích zaplavovalo sklepy domů, které však ani po zbytek roku nedokázaly vyschnout.
Dalším neradostným atributem čtvrti byl charakter a složení obyvatel. Po celé 19. století totiž probíhal odliv majetnějších židovských rodin, kterým se bývalé ghetto stalo příliš těsným. Podíl židovského obyvatelstva v Josefově postupně klesl až na pouhou jednu desetinu dle statistiky z roku 1889. Přesto šlo o čtvrť přelidněnou.
V zanedbaných a vlhkých domech bylo k mání pravděpodobně nejlevnější přenocování či podnájem v Praze. Stahovali se sem tudíž nejchudší obyvatelé, drobní živnostníci, nájemní a příležitostní pracující.
Další statistický údaj hovoří o tom, že zde v průměru na jednom hektaru zastavěné plochy žilo 1822 obyvatel, což bylo třikrát více než v sousedním Starém Městě. Ve čtvrtině bytů žilo dokonce tři a více osob v jedné místnosti a polovinu všech obyvatel vůbec tvořili podnájemníci a nocležníci.
Stavební labyrint a nepřehledné množství lidí nakonec způsobily, že se Josefov stal zaslíbenou čtvrtí kriminality a prostituce. Nikde totiž nebylo pro osoby prchající před zákonem či kradené zboží bezpečněji než právě zde.
Hlavním povoláním zde usedlých, zejména původních židovských obyvatel, byl obchod s použitými věcmi. Spisovatel Ignát Herrmann napsal ve své vzpomínkové stati o pražském ghettu v roce 1902 lapidárně: „… co otvor do zdi, to krám vetešnický… Nač jste pomysleli, všeho tu byla ukázka, jen jste nechápali, kdo může potřebovati střenek nožů bez čepelů, vidliček bez nožiček, mečů bez jílců, cedníků beze dna, flint bez spouští, vah bez jazýčků…“
Položení Josefova, zdravotně, stavebně i společensky vysoce problematické čtvrti v samém centru města jen několik kroků od „salonu města“, Staroměstského náměstí, působilo pánům na pražské radnici velké starosti. Při jejich úvahách o asanaci formou plošné demolice celého Josefova šlo jistě i o vidinu lukrativních pozemků, které stavební podnikání té doby dokázalo zhodnotit.
Zdůvodnění asanace se však mohlo opřít i o varovná fakta a nezpochybnitelné problémy, které tehdejší doba jinak vyřešit neuměla. Jak se pražská asanace prováděla, o tom si povíme v příštím vysílání.
Autorka pracuje v Muzeu hlavního města Prahy
