Dominik Duka: Vánoce v nás probouzejí opravdového člověka

Velké křesťanské svátky podědily ze židovské tradice zvyk, že je slavíme celý týden. Tedy celých osm dní, takzvaných oktáv. Tak je tomu také s Vánocemi. Za sebou už máme štědrovečerní večeři, zpěv koled, možná i návštěvu půlnoční nebo jiné vánoční bohoslužby.

Chodí na ně jedna třetina občanů naší země a velká část je sleduje u televizních obrazovek. Letos jsme do naší svatovítské katedrály na vánoční odpoledne 25. prosince pozvali pražské děti ke zpívání koled a ke krátkému pohledu do jesliček.

K vánočnímu stolu usedáme společně bez ohledu na pravici nebo levici. Koledy se dotýkají strun naší duše a je jedno, v jakém nářečí nebo jazyce. Pohlédneme-li do jeslí v Peru, leží na slámě Ježíšek z kmene Kečua, v Súdánu je černý jako uhel, v Číně a Japonsku má šikmá očička a u nás máme chodské jesličky vedle těch z Třešti nebo z Valašska. Nevyvolává to žádné napětí ani třenice. Naopak, obdivujeme, srovnáváme a máme radost z pestrosti.

Víte, čím to je? Myslím, že se v tyto dny stáváme opravdovými lidmi. Hledíme na druhého s úctou a vlídností. Mateřské a otcovské city činí náš zrak zářícím, ale také ohleduplným v tom nejhlubším slova smyslu. A to betlémské dítě, jak zpíváme, je pravý Syn člověka a nám říká: „Co jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.“ Dětské ruce, které se ovíjejí mámě okolo krku, nám říkají, na čem opravdu záleží, co je opravdový život, krása a láska. Mysleme na ty nejmenší! Hodně jim dlužíme.

V srdci se ozývá: „Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh.“ Není to příčinou toho, že se pořád ptáme, kdo je Bůh? Kde je? Nebo se nás zmocňuje otázka: „Je vůbec?“ On je, říkají naše Vánoce bez reklamy, bez nucení a násilí. Jsme však schopni naslouchat a vidět? Přeji vám požehnané prožívání vánočních chvil a šťastný nový rok. Možná, že jsem vám trochu napověděl.