Dominik Duka: Sklízíme hořké plody předchozích desetiletí

Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, většina pokusů o řešení stávající společenské krize reformami má jako společného jmenovatele jak malou schopnost podívat se na pravé příčiny těchto problémů, tak neochotu řešit vše v dlouhodobém výhledu. Potácíme se mezi touhou přece jen něco udělat a neochotou udělat něco opravdu podstatného, radikálního.

Být radikální znamená jít ke kořenům. Osobně mám za to, že příčinou řady společenských komplikací je rozvrat rodiny. Přidává se k tomu i mnoho dalších faktorů, ale troufnu si tvrdit, že slova Marxova Komunistického manifestu o přežití se instituce rodiny a nutnosti jejího zrušení jsou opravdu klíčovou předzvěstí toho, co následovalo.

Přestože jsme slýchali z úst komunistických funkcionářů, že rodina je základ státu, ve skutečnosti dělali vše pro to, aby skutečná životaschopná rodina přestala fungovat. Nastěhovali občany do sídlištních bytů, které Václav Havel nazval králíkárnami, kde nemohli spolu žít lidé více generací. Matky musely jít do práce a děti do školek a jeslí, kde se o ně tak zvaně postaral stát. Lidé se v bytech míjeli, nemohli společně obědvat, nebyl čas na prožívání života ve skutečně fungující rodině. Z bytů se stala opravdu jen ubytovací zařízení, z nichž každý prchal, jak jen mohl.

Ideálem bylo mít co nejméně dětí, aby se nesnížil již tak ubohý životní standart. Spravedlivě musím přiznat, že mnozí státní úředníci už tehdy tušili nedobrý vývoj událostí, a tak se snažili rodinnými přídavky, novomanželskými půjčkami a jinými ekonomickými nástroji situaci rodin přece jen trochu zlepšovat.

Dnes jsme dospěli do chvíle, kdy sklízíme hořké plody předchozích desetiletí. Odborníci spekulují, jak a čím zvrátit demografický vývoj. Jak zajistit důchody v dalších letech a související otázky zdravotní či sociální péče.

To je jistě dobré a nutné. Přimlouvám se však, aby jako na základní řešení byla naše pozornost obrácena na podporu a obnovu fungujících rodin. Je dobrým signálem, že se budují vícegenerační domy, že řada lidí dnes už počítá s tím, že bude žít sice samostatně, ale pod jednou střechou s dětmi i vnoučaty a budou si vzájemnou oporou.

I my přispíváme svými postoji v rodičovské a manželské výchově, v důrazu na vzájemné vztahy v rodině nebo v požadavku věrnosti a nerozdělitelnosti rodin, různá ekonomická povzbuzení jsou jistě žádoucí, ale nepovedou k cíli tam, kde nebude úcta k lidským hodnotám, schopnost oběti a láskyplná péče i o širší rodinu, než je ta tvořená pokrevními příbuznými. Máme zde také národní rodinnou světici, matku mnoha dětí, paní Zdislavu z Lemberka. Přál bych si, aby její svátek byl připomínkou, jaké hodnoty je možné žít a v čem spočívá pravé štěstí.