Dominik Duka: Odkaz ČSR stále žije
Dominik Duka se ve své glose vrací ke státnímu svátku, který připomíná den vzniku samostatného československého státu v roce 1918. V souvislosti s ním cituje nápis z památníku obětem korejské války, tedy že „svoboda není zadarmo“.
Nejednou jsem slyšel výrok: „Proč máme slavit nebo připomínat 28. říjen 1918?“ Možná, že vás i překvapím, když současně věnuji takovou pozornost 28. září – dnu české státnosti, svátku svatého knížete Václava. Dnes máme Českou republiku a ČSR je už přece minulostí. Myslím, že tomu tak není, a pokusím se odpovědět proč.
První světová válka byla válkou, kterou končí rakousko-uherská monarchie, ale nekončí český stát. Nová situace a nový státní útvar ČSR znamená také novou státní formu, nikoliv snad novou státnost českých zemí.
Náš dík, a proto i připomínka patří mužům, kteří v době válečného chaosu našli formu pro další život národa ve svobodě a v plně obnovené suverenitě našeho státu. Tato forma spočívala ve vytvoření společného státu se Slovenskem a dokonce i s Podkarpatskou Rusí. Naplnila se slova kancléře českého království za Přemysla Otakara II., olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburgu, o tom, že státnost a suverenita Velké Moravy přesídlila do Prahy.
Nechci idealizovat období první republiky, ale jsem na tento stát hrdý a mužům, kteří byli jeho tvůrci – Tomáši G. Masarykovi, Edwardu Benešovi, Milanu Rastislavu Štefánikovi i domácí opozici nazývané „muži října“ – patří naše úcta i díky.
Je pravdou, že 28. října 1918 nebylo jisté, jaká bude forma tohoto státu. Doktor Kramář viděl na trůnu ruského velkoknížete, Milan Rastislav Štefánik člena savojské dynastie. Oba arcibiskupové rezignovali z bezradnosti a z občanské věrnosti rakouskému trůnu. Také císař Karel I. odstoupil a umožnil tak, že se země neocitla v morálním rozkladu. To dovolilo, že se otevřela rychlá cesta k uznání nového státu – Československa. Není bez zajímavosti, že mezi prvními státy, které uznaly novou republiku, byl i Vatikán. Stejně ji uznali i ti, kdo vyžádali milost pro „muže října“, tedy královéhradecký biskup Doubrava, vyšehradský probošt Stašek i profesor Alois Musil.
ČSR, to je i obnova naší vybojované svobody a suverenity po 2. světové válce. Idea ČSR nebyla zničena hnědou nebo rudou totalitou. ČSR, to je osud vlastně čtyř generací, je to můj osud, mých rodičů. Skutečnost ČSR, tento historický fakt, nikdy nezmizí z dějinné paměti a dopad společného života v demokratickém a svobodném státě není jen vzpomínkou. Vkrádá se mi do mysli nápis na washingtonském památníku obětem korejské války: „Freedom is not free.“ A to zavazuje. Díky Bohu a všem za ten velký dar.
