Dominik Duka: Od svatořečení Anežky České se mnohé změnilo

V sobotu 12. listopadu jsme si připomněli svatořečení sv. Anežky České, které se odehrálo v Římě 12. listopadu 1989. Víme, že poté následovala demonstrace 17. listopadu 1989, a pak pamatujeme týden, kdy jsme klíči odzvonili čtyřiceti letům totality. 25. listopadu uvítala svatořečení Anežky svatovítská katedrála a pak odpoledne shromáždění lidí na Letné.

Můžeme se ptát, jak se změnil náš život. Především je aktuální reforma zdravotních a sociálních služeb. Odzvonili jsme totalitě státu a řekli jsme, že se budeme v našem životě svobodně rozhodovat. Naše děti ani staří rodiče nepatří státu, nejsou jeho majetkem. Mnohdy si však myslíme, že patříme jen a jen sobě samým a neneseme žádnou odpovědnost ani za sebe, ani za druhé. Tak tomu však není.

Když těžce onemocním, tak si sám nepomohu. Nikdo z nás nepřišel na svět sám od sebe. Proto prvním záchytným bodem byla, je a musí být rodina. Vztah mezi rodiči a dětmi, nevyjímaje ani vícegenerační rodinu, je zásadním místem, které rozhodne v takovém případě o mém životě. Nevěřím, že to může být vláda nebo parlament našeho státu. Převedeme-li totiž veškerou odpovědnost na stát, vracíme se do totalitního státu. Ten, má-li to vyřešit, bude muset vybírat stále větší a větší daně a z našeho života se vytvoří blok šedi kasárenských ústavů.

Teprve tam, kde rodina nestačí, nastupuje pomoc společenství: obce, města, regionu a nakonec státu. Všichni odmítáme všemohoucí stát, který chce do všeho mluvit. Pamatuji, jak v dokladech mého otce byl takzvaný domovský list, což znamenalo, že rodná obec se o člověka bez rodiny a bez prostředků musela postarat. Proč? Protože generace z jeho rodiny spoluvytvářely život obce.

Tak jako je funkční rodina odkázána na rozumnou a laskavou spolupráci, ale i spoluúčast členů rodiny, tak i ve svobodném a demokratickém státě to funguje obdobně. Hovoříme o principu solidarity a subsidiarity. Víme, že mnohé obce a města právem namítnou, že stát se poměrně rychle zbavil celoplošné sociální sítě a pomoci, která nikdy a nikde nebyla a není zadarmo, ale je placena z odvodů. Přitom však v mnoha případech nedošlo k potřebnému rozdělení financí mezi státem a obcemi. Rovněž tak ne vždy je dostatečná solidarita a pomoc ze strany krajů.

Je to především úkol politiků, aby vážně projednávali potřebné úpravy v rámci spravedlivé spoluúčasti všech zúčastněných. Více potřebujeme společný zájem o člověka než nedůstojné a neužitečné půtky tam, kde se rozhoduje o těchto věcech.