Dominik Duka: Noc kostelů přitahuje věřící i nevěřící

Víme, že noční obloha nad zasněženou krajinou s hvězdami nad hlavou je úžasně krásná, podobně jako jasná srpnová noc, kdy můžeme pozorovat padající meteority – nikoliv ten tunguzský. Vždy si při této příležitosti připomínám slova Immanuela Kanta: „Dvě věci mne naplňují údivem – hvězdné nebe nade mnou a mravní řád ve mně.“ Kéž by nás bylo více.

Církev má také své noci, kdy bdí na modlitbách a raduje se. To je víc než pouhý údiv. Je to vánoční noc, na jejímž vrcholu se o půlnoci naplní chrámy těmi, kteří se chtějí podílet o radost nebo ji hledají.

Druhou nocí je velikonoční noc, kterou na rozdíl od svaté vánoční noci nazýváme Velkou nocí. Tehdy je do temnoty chrámu vneseno světlo velikonoční svíce a pak se rozzáří všechna světla a zazní velikonoční zpěv Exultet, tedy Zajásej. O něm Wolfgang Amadeus Mozart řekl, že by ho vyměnil za celou svou hudební tvorbu.

Třetí nocí je svatodušní vigilie, tak trochu zapomenutá. Již potřetí jsme se v ní sešli s ekumenou, tedy s ostatními křesťanskými církvemi v naší katedrále, abychom se společně modlili o sílu k odvaze a za dar rozumu této doby.

Dnes bych rád připomenul Noc kostelů určenou těm, kteří běžně do kostela nepřijdou, ale přeci jen chtějí vědět, co se v našich chrámech skrývá. Kostelů je v naší vlasti víc než 15 tisíc, počítáme-li svatostánky jak římskokatolické, tak kostely ostatních církví seskupených v Ekumenické radě církví České republiky. Pokud vám letošní Noc kostelů unikla, pak vězte, že proběhla z pátku na sobotu 1. června, který patří dětem. Proto i na ně bylo pamatováno.

Je to noc našich kostelů, které před staletími stavěli naši předci. I po nich tam můžeme nalézat stopy. Jejich jména, jako donátorů nebo sponzorů, umístněná na barvených oknech, obrazech či jiných skulpturách. Pokud jste letos Noc kostelů propásli, vynahraďte si to příští rok.