Dominik Duka: Nemocní jsou naši páni
Tentokrát glosu Dominika Duky otevírá titulek Nemocní jsou naši páni. Kardinál zmiňuje lásku k bližnímu, ale také připomíná obrovský kus práce, který v sociálním a zdravotním systému odvádějí řeholní sestry. A zamýšlí se nad tím, jak obtížně hledá vztah k pacientům naše postmoderní společnost.
O Velikonocích čte židovské společenství jednu z knih Starého zákona nazvanou Píseň písní. Vyvolení národa a uzavření smlouvy nemělo jinou příčinu než lásku Boha k jeho lidu. A tak se rodí ona mystická vize ženicha, tedy Hospodina, a Izraele co by nevěsty. Tento myšlenkový svět pak otevřel dveře svatební písni zvané Velepíseň do souboru posvátných knih Bible. Proto mohl Rabbi Akiba říci na obhajobu Písně písní, že pokud jsou ostatní knihy svaté, pak ona je nejsvětější.
V jeruzalémském večeřadle Ježíš uzavírá při prvním slavení Eucharistie novou smlouvu a předává jenom jediné přikázání, přikázání lásky k Bohu a člověku. Láska k člověku je mírou naší lásky k Bohu. Cokoli jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili, říká Bible. V Jeruzalémě se při večeřadle rodí i špitální řád, který chápe službu nemocnému jako službu samému Pánu. Nemocný, tedy bezmocný, není odkázán sám sobě, ale službě těch, kdo milují Boha přicházejícího v nemocném. Špitální řád měl zásadu: „Nemocní jsou naši páni.“ Tato deviza byla vepsána do všech špitálů křesťanské Evropy.
V 19. století, kdy průmyslová revoluce a zboření starých řádů vytvořilo chaotickou situaci v sociální a lékařské péči, se liberální státy ocitly v bezradnosti. Náhle tu byly mladé dívky, které zasvětily svůj život Bohu a službě nemocným. Statisíce těchto řeholních sester pouze za příspěvek na oděv a stravu pracovaly v evropských nemocnicích do poloviny 20. století. Byla to služba trpícímu Spasiteli, a tak v duchu zmíněné zásady stali se nemocní pacienty, kterým náležela láskyplná a obětavá péče. Vlastní obětavost sester dovolila vytvořit zdravotní síť a sociální péči, o které se žádné jiné než západní civilizaci nikdy nesnilo.
Nyní žijeme v obtížné posttechnické a postmoderní společnosti, v době třetího historického stěhování národů. Mnohým se zdá, že vše je dovoleno, že není třeba se vázat žádnými principy a zásadami. Jiní úzkostlivě volají po návratu do minulých časů. Z pacienta stal se klient, neváže se k postavě trpícího Spasitele.
V duchu ekonomické revoluce peníze a jeho katedrály banky mají zachránit kolaps, který zachvátil celý zdravotnický systém západní civilizace. Nechci vše líčit pouze černými barvami. Potřeba zdravotních reforem vyvolaných revolučním rozvojem nových, ale finančně závratně náročných výdajů, vyžaduje hledat cestu.
Není to však bohužel cesta, v jejímž středu by ležel zájem člověka. Člověk není přijímán jako obraz Boží a služba člověku se nebere jako služba Bohu. To pak vede k tomu, že se člověk stává jen vedlejším produktem rozvíjejícího se molocha naší doby.
