Dominik Duka: Katoličtí věřící se stávají členy nadnárodního řádu

Vážení přátelé, milí posluchači, čas od času přinášejí světová i naše média náměty, jak napravit nebo vylepšit katolickou církev. Pro vnějšího pozorovatele to vypadá, jakoby na návrhy reformátorů a pokrokově uvažujících teologů a laiků církevní představitelé nereagovali a zuby nehty se bránili jakékoliv změně. A přece by se mělo poctivě přiznat, že málokterá společnost nebo organizace, chceme-li nahlížet na církev jenom jako na organizaci, prošla ve 20. století tak radikálními proměnami jako katolická církev po druhém vatikánském koncilu.

Nicméně i nyní koluje před návštěvou papeže v Německu prohlášení asi třetiny německých renomovaných teologů a teoložek převážně starší generace požadujících v církvi dalekosáhlé změny, například svěcení žen nebo zrušení celibátu. Ne, nebojte se, nebudu na tomto místě tyto principy vysvětlovat či hájit. Jde mi o jinou věc. Ona totiž ta iniciativa německých teologů je jen jakousi dílčí záležitostí v poměru k tomu, jak se církev sama radikálně mění.

Už více než 10 let visí ve vzduchu zajímavé srovnání. Řada vědců a mezi nimi i americký profesor Philips Jenkins tvrdí, že se nacházíme v situaci velmi podobné poměrům před reformací v 16. století. Mnohdy však zapomínáme, že reformace a následná takzvaná protireformace přinesly proměny nejen v církvi, ale v celé společnosti.

Zjednodušeně si dovolím tvrdit, že díky misijnímu úsilí se tak stala katolická církev skutečně globálním hráčem, jak se dnes novinářsky říká. Náboženství a víra se posunuly směrem k individuálnímu prožívání. Šlo tedy o mnohem víc, než o vzbouření lidu proti zkorumpovanému kněžstvu. Evropa, centrum křesťanství, se rozdělila na sever a jih.

Podobně dnes, přes všechny dramatické zprávy o islámu, je to především křesťanství, které rozkvétá ve světě, jenž je nám přece jen vzdálený. Evropskému pozorovateli snadno unikne, že se svět dělí na sever, tedy Evropu a Severní Ameriku, a na jih, ke kterému patří křesťané v Africe, Střední a Latinské Americe a v Asii. Právě jih zažívá neuvěřitelný rozmach víry.

Jen v roce 1998 na tyto tři regiony připadaly tři čtvrtiny ze všech katolických křtů. Evropští a euroameričtí katolíci přestávají být těmi, kdo udávají tón a při hlasováních v církevních grémiích bývají často přehlasováni jihem, tradičnějším, dětsky zbožnějším, s menším sklonem k radikálním proměnám církve.

Katolická církev se tedy neuvěřitelně mění zvláště v okruhu mimo Evropu. V tomto století nastupuje náboženství své tažení proti dosavadním ideologiím. Musíme si přiznat, že v Evropě, do jejíhož tradičního okruhu patří i naše země, budeme stále více čelit demografickému poklesu obyvatelstva. Původní vázanost církve na národ či stát přestává být nosná. Katoličtí věřící se tak dnes mohou víc a víc stávat členy jakéhosi nadnárodního řádu, v němž je politická, společenská i osobní identita definována náboženskými postoji. Možná se právě tehdy ukáže, že křesťanská víra je skutečně živou, moderní a stále se obnovující silou.