Dominik Duka: Jak mluvit o Bohu
Naše společnost není ateistická, neboť většina našich spoluobčanů vyznává, že něco musí být – konstatuje pražský arcibiskup Dominik Duka. Je přesvědčen, že mluvit o Bohu je dnes jiné, než tomu bylo dříve. Rozhodně to však není snadné.
Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, jsme uprostřed prázdnin a možná i dovolených a já vzpomínám na celozávodní dovolené v plzeňské škodovce. Byl to čas úklidu v dílně, ale také období, kdy jsme se se spolupracovníky poznávali. Bylo nás na dílně relativně málo a časové tempo dovolilo řadu debat i otázky, které mi dovolily poznávat zájmy a povahy kolegů a kolegyň.
Byla to také doba, kdy jsme slavili zcela ilegálně svátek svatého Dominika spolu s otci františkány. Podle civilního kalendáře má svátek 4. srpna, podle nového církevního kalendáře obdržel 8. srpen, což znamenalo, že StB nás sledovala 4. srpna a mohla konstatovat, že žijeme životem pracujícího člověka a nekonáme žádné protistátní činy. Zato 8. srpna jsme mohli mnohdy až v počtu 50 účastníků a účastnic oslavit památku muže, který mluvil s Bohem, nebo s lidmi o Bohu.
Mluvit s lidmi o Bohu není snadné. Nejsme ateistickou společností, protože většina našich spoluobčanů vyznává, že „něco musí být“. Většina z nás se nemůže spokojit s náboženskými představami z přelomu 19. a 20.století, kdy téměř všichni končili vzdělání na obecné škole či na měšťance.
Není to kritika školství té doby, ale konstatování, že mluvit dnes o Bohu je jiné než v mé plzeňské Škodovce, kdy polovina občanů končila se základním vzděláním a počet středoškoláků a vysokoškoláků byl asi o dvě třetiny nižší.
Extenze školního vzdělání však nemusí být totožná s intenzitou nabytých informací. Výsledky státní maturity jsou alarmující, ale nemyslím, že je to jen vina školského systému. Je to nástup nových technologií, okouzlení počítači a internetem, co stálo školu i pedagogy mnoho času. V mnoha případech se také rozpadla vazba mezi školou a rodiči.
Vidina podnikání a nových cest za poznáním i za zábavou devalvovala hodnotu vzdělání. Pomyslný akademický titul za i před jménem se stal konečnou metou bez sebekritického hodnocení toho, co opravdu známe. Ztratila se radost z nového poznání, vždyť postmoderna často relativizuje hodnotu vzdělání.
Těžko se hovoří o něčem, co musí být, nebo o někom, který je. Není to možné bez diskurzu, který vyrůstá z náročných oborů poznání. Bez matematiky a metafyziky (cituji nepřímo našeho nejvýznamnějšího matematika) není možné mluvit o Bohu, o tom, který je a nedá nám spát.
To byl důvod, proč se jím zabýval vědecký ateismus – nevím, jak dělat vědu o něčem, co neexistuje. Nyní po více než 20 let se jím zabývá religionistika, která se však více zaobírá fenoménem náboženství než otázkou Boha. Zkuste si doplnit vzdělání a přečtěte si knížku oxfordského profesora Richarda Swinburna Bůh jako vysvětlení či našeho profesora Karla Skalického Po stopách neznámého Boha. Není to zábavné čtení, ale možná je napínavé.
