Dominik Duka: Fotbalové Euro aneb chléb a hry

Antický Řím proslul radovánkami pro davy, nejrůznějšími atrakcemi, které spolu se základní obživou měly mnohdy překrýt skutečně závažné problémy. Heslo „chléb a hry“ od té doby zdomácnělo na leckteré politické scéně.

Rád bych se v této souvislosti ohlédl za fotbalovým mistrovstvím. A to i trochu provokativně. Není možné na takovouto událost pohlížet právě jako na součást jakéhosi odvádění pozornosti od skutečných problémů? A je to ještě vůbec sport, když se kolem fotbalu točí obrovské peníze? Hráči jsou nakupováni kluby za částky, ze kterých by mohla být postavena nemocnice, a sami berou platy, o jakých se nikomu z nás nezdálo.

Nejsem škarohlíd, jen nahlas uvažuji o jednom možném úhlu pohledu. Sám mám fotbal rád, byl jsem občas i pozván na nějaké závažné utkání a s politováním musím říci, že moje modlitby příliš výsledek neovlivnily. Možná však ovlivnily něco jiného. Právě proto, aby se ze sportu nestal takzvaný „byznys“, je potřeba být trochu idealistou.

K šampionátu papež Benedikt XVI. poznamenal, že „je to událost, která se netýká jen fanoušků, nýbrž celé společnosti“. Papež napsal: „Kolektivní sport, jakým fotbal je, je důležitou školou respektu k druhému, včetně soupeře. Vychovává k osobnímu odříkání ve prospěch celku, zhodnocuje nadání každého člena družstva, překonává individualismus a egoismus.“

Sport je tedy spíše prostředkem než cílem. Je jisté, že se na sportovní utkání nabalují různé extrémní postoje: zuřiví fanoušci, kteří ničí stadióny i zdraví druhých a podobně. Mnozí si prostřednictvím fandění sportovním klubům tak trochu léčí své komplexy méněcennosti. Ale to jsou vše opravdu krajnosti, které bychom nalezli leckde.

Možná by i pro společnost, pro politický život, nebylo špatné vzít si příklad ze správného sportu, ze hry fair play. Závazek čestné hry, uznání soupeřových kvalit, schopnost myslet více na celek než na vlastní výhody – to vše jsou přece nádherné zásady, kterým se od skutečných sportovců můžeme učit.