Dominik Duka: Bylo by pěkné, kdybychom dali znát, kým skutečně jsme
Jsou věřící pověstnou největší menšinou? Pražský arcibiskup Dominik Duka tuto často používanou charakteristiku neuznává a upozorňuje na její slabá místa.
Milí přátelé, vážení posluchači, v novinách jsem četl titulek „Událost roku je tu!“ Pochopitelně jsem byl zvědavý, jakou událost má novinář na mysli. Jsou to volby, příjezd státníka, nebo příchod jara? Při čtení jsem zjistil, že za událost roku je považováno sčítání lidu. V určitém slova smyslu jsem byl rád, že nejde o katastrofu, ale pokojné statistické a matematické úkony.
Při tomto sčítání je možno i dobrovolně vyplnit otázku po naší víře a příslušnosti k té či oné církvi. V prvé řadě chci povzbudit všechny k tomu, aby se k víře přihlásili. Vím, že během řady desetiletí jsme si vytvořili postoj, že stát nemá vědět o naší víře. Považovali jsme to mnohdy za nebezpečné pátrání moci v hlubinách našich myslí a srdcí.
Bohužel jsme se ani po dvaceti letech demokracie nezbavili tohoto podvědomého postoje. Stát stále považujeme často za nepřítele, tedy za někoho, koho musíme oklamat, podvést při placení daní, a uchovat si co nejvíce soukromí tím, že různé dotazníky nevyplňujeme podle pravdy.
Myslím, že dnes se už opravdu nemusíme bát, že by nás někdo kvůli víře v Boha perzekuoval. Je tu však jiné nebezpečí. Společností jsme dnes bráni často jako menšina. Okřídleně se říká, že jako věřící jsme největší menšinou. Dovolil bych si s tím nesouhlasit. Vnímá-li nás někdo jako menšinu, měl by nám přece přiznat i práva náležející ostatním menšinám etnickým, národnostním a podobně. Je tedy až absurdní, když jste podporováni jako příslušníci nějaké národní či sociální menšiny a na věřící se hledí sice jako na menšinu, ovšem beze všech práv, která menšinám upírána nejsou.
Už proto myslím, že bychom sčítání lidu měli chápat i jako určité statečné vyznání, které má společenský dopad. Často vzpomínám na legendárního kardinála Františka Tomáška, jemuž se vysmívala totalitní moc jako generálovi bez vojska. A nemohu také zapomenout na Velehrad v roce 1985, kdy se ukázalo, že se vojsko přihlásilo do služby. Údiv a zděšení státní moci byl převeliký. Nechci dnes samozřejmě nikoho děsit počtem katolíků v této zemi, bylo by však moc pěkné, kdybychom dali znát, kým se cítíme být a kým skutečně jsme.
