Dokument Lety zachycuje letitý boj za odstranění vepřína na místě bývalého koncentračního tábora

“Je to odměna za naši práci, protože film je nesmrtelný. Až jednou někdo nebude věřit, že jsme za to museli bojovat, tak si to připomenou tímto filmem,” říká Josef Miker těsně po zhlédnutí filmu a dodává, že boj za odstranění vepřína nechtěl nikdy vzdát.

“Vždycky jsem tomu věřil, i když mě spousta lidí odrazovala s tím, že po těch letech se na nás vykašlou. Říkali mi, ať to vzdám, že tam zbytečně jezdím, nemocný, … Ale nevzdali jsme to. Co jsme si s Mírou Brožem vzali do hlavy, vždycky se nám podařilo, byť to dlouho trvalo.”

Miker zavzpomínal i na dobu protestů, které spoluorganizoval přímo před branami vepřína.

“Zatímco Čeněk (Růžička) jednal s vládou a s úředníky, my jsme bojovali protesty. Zpočátku jsme se scházeli uctít památku u plotu, tam, kde stával koncentrák. Potom se nám povedla akce, na kterou přijelo asi osm autobusů Romů z celé Evropy, to bylo velké. No a potom v zahraničí. V Německu jsme byli na 14 místech, ještě s Ivankou Čonkovou a německými přáteli, které to štvalo, a cítili za Lety zodpovědnost. Jezdili jsme od města k městu a vyprávěli jsme o Letech. Následovalo několik demonstrací před českým velvyslanectvím. Romové demonstrovali i v Maďarsku, tam dokonce vypustili selata.”

Dokument pro ty, kteří překrucují historii

Předek Josefovi přítelkyně patří mezi poslední přeživší koncentračního tábora v Letech u Písku. Setkání s ním přivedlo Josefa Mikera k aktivismu za boj proti setrvání prasečáku na místě, kde zamřely stovky obětí romského holocaustu.

“Její děda mi začal vyprávět, jak byl za války v koncentráku v Letech. Tak jsem se do toho. Věděl jsem, kdo je Čeněk Růžička a co dělá, seznámili jsme se spolu později, stejně jako s Markusem Pappem, Paulem Polanskim, s Mírou Brožem. Ten o tom už hodně věděl a potom se mnou chodil po přeživších a po jejich dětech. Tak jsme se tomu začali věnovat naplno.”

Podle Mikera by měl film Lety vidět především ten, kdo popírá nebo překrucuje historii druhé světové války.

“Především by to měli zhlédnout ti, kteří to popírají. Prastrýc mojí ženy, Karel Procházka, je myslím posledním žijícím přeživším. V Letech byl jako kluk, je ročník 1935. A ten nechce vyprávět, i když za ta léta, co ho otravuju, se k tomu trochu dostává. Jen říká: “Nech mě umřít v klidu, já nechci vzpomínat na to, co jsem zažil v dětství.” Proto taky do Let nejezdí, nechce to vidět, … Říkal ale, že až tam ten prasečák nebude, tak se tam se mnou pojede podívat.”