Diplomacie Jiřího Paroubka

Sebe a svou stranu prohlásil za pokračovatele v zahraničně politické linii druhého československého prezidenta.

Paroubek tuto linii označil termínem diplomacie "všech azimutů a od té doby tento termín běžně používá.

Co se má za politikou všech azimutů skrývat? Podle Paroubka je to navazování přátelství všemi směry, tedy se všemi zeměmi, které mohou být Česku tak či onak prospěšné. Paroubek tvrdí, že současná vláda zanedbává vztahy s mnoha důležitými státy. Jak před časem napsal v právu, sociálně demokratické vlády se naproti tomu vždy snažily o politiku otevřenosti vůči celému světu. Důležitým partnerem tak pro ně bylo Rusko a další postsovětské státy, stejně jako Čína, Indie, umírněné arabské státy Blízkého východu a Izrael či významné státy Latinské Ameriky a mnohé další. Vláda pod vedením ODS však podle Paroubka tyto užitečné vazby ignoruje a v důsledku toho dostává zemi do izolace; jejím nejnovějším projevem má být naše neúspěšná kandidatura na post nestálého člena Rady bezpečnosti OSN.

Podtext Paroubkových tvrzení je jasný: vláda pravého středu vychází příliš vstříc Američanům, především v otázce případného umístění radarové základny v Brdech, a tak se nemůže divit, že tím zhoršuje české postavení ve světě. Kdyby byla u moci ČSSD, chce nám říci její předseda, praktikovala by svou politiku všech azimutů. Spojené státy by samozřejmě nezavrhla, ale důležitější než nějaké unilaterální vazby by pro ni byla celá paleta vztahů jak v rámci Evropské unie, tak s desítkami dalších zemí. Kdyby tomu tak bylo, Česko by se dnes mohlo chlubit křeslem v Radě bezpečnosti.

Stojí za zamyšlení, co by Česku diplomacie všech azimutů přinesla, kdyby ji ČSSD mohla realizovat na vládní úrovni. Kromě odmítnutí amerického radaru a silné podpory společné zahraniční politiky Evropské unie bychom jistě byli svědky toho, že Jiří Paroubek coby premiér často cestuje do Číny. Nejlidnatější země světa je vůbec častým námětem jeho zahraničně politických článků a projevů. Když ještě působil v roli předsedy vlády, s oblibou tvrdil, že díky jeho aktivitě získá Česko ve vztahu k Číně jakési privilegované postavení. Také v roli opozičního politika se do Číny rozjel a znovu tvrdil, že doslova rozrazil dveře pro české firmy, které na obrovském čínském trhu najdou skutečné Eldorádo.

Je ale příznačné, že Jiří Paroubek jaksi pozapomíná na agendu lidských práv. Nejde ani tak o odsouzení útisku disidentů a vlády jedné strany v Číně: to jsou proklamace, které zní i z úst mnoha světových politiků jako povinné fráze, i když by alespoň jejich zmínění mělo být ve slušné společnosti stále na místě. Důležitější možná je, co Paroubek napsal o chystané letní olympiádě v Pekingu. Podle něj je dobré tuto událost studovat i ve vztahu k pražské olympijské kandidatuře. Olympijské hry navíc, abych citoval, "zvýší prestiž Číny v celém světě".

Tato věta už je skutečně na pováženou. Paroubek takto hovoří o Číně v době, kdy je skutečnost, že se olympiáda bude v této zemi konat, stále více považována za faux pas. Komerčně i propagandisticky se jistě bude jednat o velký úspěch, ale troufám si tvrdit, že mezi demokratickými politiky bude Jiří Paroubek jediný, kdo mu skutečně upřímně zatleská.

Přes čínský příklad se tak dostáváme ke kořenům politiky všech azimutů. Přístup ve stylu přátelství s každým, jen když z toho poplynou hospodářské a politické výhody, totiž vede dřív nebo později do izolace. Přesvědčil se o tom ostatně i autor konceptu politiky všech azimutů, kterým byl jugoslávský premiér Milan Stojadinović. Ten po svém nástupu do funkce v roce 1935 rychle minimalizoval svazky své země s Francii a Malou dohodou, tedy i s Československem. Byla to politika zdánlivě racionální: nejpozději od roku 1936 bylo zřejmé, že Francie nemá na hájení dosavadního uspořádání sílu ani vůli, a tak se Stojadinović obracel především na nové dynamické státy, tedy na Hitlerovo Německo a Mussoliniho Itálii. Tato politika byla diktována také hospodářskými potřebami: Německo bylo jedinou zemí, která byla schopná a ochotná odebírat jugoslávský zemědělský export. Stojadinović si tedy po určitou dobu mnul ruce nad tím, jak pro svůj stát zajistil nejen rozsáhlé trhy, ale i mezinárodní bezpečnost. Není ale třeba dodávat, že se fatálně mýlil. Když Německo vyřídilo bývalé jugoslávské spojence, kterými Stojadonović pohrdl, obrátilo se nejprve s ultimativním nátlakem a poté i pomocí přímé válečné agrese také proti Bělehradu. Izolaci, do které se Jugoslávie dostala, tak Stojadinović přímo spoluvytvořil.

Zajímalo by mě, jestli Jiří Paroubek ví, že s Benešem nemá jeho koncept nic společného a jestli se ke Stojadinovićovi jako autorovi diplomacie všech azimutů chce skutečně přihlásit. Svět dnes není tak nebezpečný a polarizovaný jako byl ve druhé polovině třicátých let. Přátelství se všemi a za každou cenu by ale vedlo k izolaci úplně stejně, jako k ní vedlo před sedmdesáti lety.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .