Díky projektu Paměti Romů se znovu otevírají příběhy, které se lidé mnohdy sami pokoušeli vytěsnit ze svých vzpomínek

„Dostali jsme nařízeno, že si máme vzít nejnutnější věci a stravu na dva dny. To už jsme věděli předtím, protože to dělali na dvě etapy. Jedni šli v březnu a nás dali až v květnu. Eskorta nás vlakem přivezla do Brna. Robotárna se tomu říkalo, dřív tam byli trestanci. Tam nás odvezli. Přecházeli jsme na gestapácké vedení. Tam sondovali. Už jsme byli rozdělení,“ začíná s vyprávěním svého příběhu Zdeněk Daniel, kterému bylo v té době bylo čtrnáct let.

„Nás, jako naši rodinu a tetčinu, že nepůjdou, a ostatní, že půjdou. Jeden se tam ozval: No jo, kdo má peníze, ty nebudete brát, jen nás, ty obyčejný. – Velitel řekl: Všechny. – Zase ale, v Oslavanech byl četník, který se zasloužil o tetku Málku a ona si vzala nás, děcka, k sobě. Maminka nemusela, ale že měla tátu ráda, řekla: Když jde manžel, já jdu taky. – No, tak šla taky.“

Pana Daniela na poslední chvíli zachránil četník, který ho z transportu vytáhl a dovolil mu zůstat se svou tetou. Až do konce války se ale nepřestali brát o svůj život.

„Nevěděl jsem, co se děje, chtěl jsem být s rodiči. Někdo prostě křičel, z těch v civilu, byl tajnej. Já jsem řval, že chci taky. Tak mě vytáhnul ještě ven.“

Kameraman František Bikar prozrazuje, že natáčení s respondenty bývá emočně velmi náročné: „Musím říct, že se nám kolikrát stalo, že to nebylo úplně komfortní ani pro jednu z těch stran, protože přeci jenom sedět v místnosti s velmi starým člověkem a natáčet jeho vzpomínky, při kterých pláče, je docela obtížné pro celý štáb. Zrovna jsme narazili v jednom z těch příběhů, je to člověk z Jablonce nad Nisou, pan Daniel, který pochází z Moravy. On nikdy nebyl v tomto ohledu vyzpovádán. A byl jeden z těch, který byl vyjmutý z transportu. Je to velmi zajímavý příběh. Byli jsme ti, kteří mu ty vzpomínky v podstatě úplně znovu otevřeli. Ve svém životě je prakticky vytěsnil a snažil se úplně splynout s většinovou společností. Když jsme se poprvé setkali, měli jsme pocit, že ti lidé nejsou ani Romové. Pak jsme se postupně k tomu tím vyprávěním dostali, že vlastně jsou, ale je to něco, co u nich bylo někdy před desítkami let úplně uzavřeno navždy. A my jsme to znovu otevřeli.“

Organizace Romea plánuje během projektu Paměti Romů natočit další příběhy, které by doplnila o dobové fotografie.

„Plánujeme pokračovat v projektu dál a chceme natočit dalších deset příběhů, kde bychom se zaměřili i na sběr nějakých fotografií, záznam nějakých materiálů z té rodiny, abychom mohli lépe ilustrovat ty příběhy.“