Deska týdne. Beach House na dlouhé zasněné výpravě okolo vlastních vrcholů

15. květen 2018

I když to Beach House po rozporuplně přijaté desce Depression Cherry řada publicistů a fanoušků nedoporučovala, dvojice z Baltimoru se znovu rozhodla vydat do nových teritorií dream popu. Beze spěchu, s novým producentem a novými pravidly (nebo spíše bez nich). Novinka nazvaná číslovkou 7 úspěšně kompiluje silné okamžiky minulosti s novými nápady. Přirozeně a nápaditě.

Zamyšlení nad poslední deskou baltimorských Beach House ukončil Karel Veselý s tím, že „zdaleka nejlépe jim jde to, co dělali předtím“. Hlavně neexperimentovat, protože tak duo rychle vypadne z role. Ne že by na novince měli Victoria Legrand a Alex Scally potřebu vyloženě opustit dreampopové hájemství, rozhodně se ale pokusili svůj rukopis znovu představit jinak.

„Vždy jsme písničky psali tak, abychom je byli schopni zahrát naživo,“ přiznává v rozhovorech k novince Alex Scally. „A právě toto pravidlo jsme se rozhodli porušit. Pryč s omezeními,“ dodává mužská polovina dvojice bojovně. Možná i z toho titulu Beach House po dlouhé době přerušili spolupráci s dlouhodobým studiovým spolupracovníkem Chrisem Coadym a spojili své síly s shoegaze/psychedelickým průkopníkem Sonicem Boomem ze Spacemen 3. Na novince se držíme maximálně středních temp, ale není výjimkou, že skladby jsou postavené pouze na elektronice (Lemon Glow, Drunk in LA) nebo se naopak úplně obejdeme bez kláves Victorie Legrand (Pay No Mind).

Duo se evidentně do ničeho nehnalo. Místo intenzivní jednorázové práce ve studiu si proces vzniku novinky rozdělilo do pěti etap, často navíc v rozdílných destinacích. Pokud všechny tyto logistické šachy měly za úkol přinést do výsledné skládanky různorodé nápady a nálady, pak se zamýšlená snaha vyplatila. Silnější příklon k elektronice přináší do nahrávky vlivy chillwave, ale na druhou stranu také minimalisticko-analogové odkazy Suicide přefiltrované podáním School of Seven Bells. Potěší také proměnlivost řady kompozic, kdy například závěrečná Last Ride začne jako ambientně klavírní pojednání Harolda Budda, aby přešla přes indierockovou prostřední pasáž do experimentální kody plné křížících se linek elektrické kytary. Ve výsledku vlastně potěší, když se kapela v několika tracích vrátí ke svému tradičnímu rukopisu i aranžmá. Na druhou stranu, úkroky stranou jsou promyšlené, ladí se zbytkem desky, souzní s celkovým duchem nahrávky.

Úlohou producenta je vytáhnout z umělce ve studiu to nejlepší a Sonic Boom v této úloze nezklamal. Pomohl kapele zkompilovat do jedné kolekce hned několik silných poloh Beach House rozprostřených na několika nosičích a zároveň je zbavil limitů, které dosud držely nápady dvojice v určitých mantinelech. Tvůrčí svoboda neutrhla autory z řetězu, ale obohatila známý sound kapely přirozeně o další valéry. U kapely, „která zní stále stejně“, to v rámci rekapitulace jejich sedmé řadovky není vůbec špatné skóre.

Beach House – 7 (Sub Pop / Bella Union, 2018)
Hodnocení: 80 %

autor: Pavel Zelinka
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.