Chcete na ironmanskou trať? Překonejte limity v hlavě!

Vabroušek není jediným českým sportovcem, který se pouští do extrémních klání. V posledních letech roste počet závodů, které jsou výzvou pro profesionály, i pro amatéry.

Jan Přáda začínal se sprinty na dráze, ale při studiu na pražské Lékařské fakultě má v posledních letech čas se vydávat na tratě v okolí koleje, kde bydlí. I závody začíná běhat čím dál delší.

Nejdřív desítky, pak půlmaraton, maraton, a teď chce kondici zúročit na Beskydské sedmičce, tedy Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic, které má na jednadevadesáti kilometrech převýšení přes pět tisíc metrů.

„Když jsem běhal půlmaraton, pokaždé, když jsem ho doběhl, říkal jsem si, dneska by se mi nechtělo běžet druhou půlku. Ale loni jsem vyzkoušel celý. A druhý den jsem začal přemýšlet, co mi to dá. Nepřišlo mi to tak hrozné.“

Na prvního železňáka trénujte dlouho

K dlouhým běhům se dostal náhodou. „Nevěděl jsem, jak časově úsporně trénovat v Praze na dráze, protože bych musel hodinu někam jet. Pak bych hodinu a půl trénoval a hodinu jel zpátky.“

Petr Vabroušek při tréninku na North Pole Marathon|foto: Facebook Petra Vabroušky

Obavy má z trasy, běhu přes noc a neočekávané vzdálenosti. „Nejdál jsem běžel maraton. Do té doby jsem měl naběháno pětatřicetikilometrové běhy. Říkal jsem si, že těch sedm nějak dokopu. To mě na tom lákalo, že odběhnu třicet pět kilometrů a vím, že potom už je pro mě zóna neznámá.“

S možností nedokončit závod nepočítá. „Jen kdybych se zranil, tak bych to vzdal. Ale z vyčerpání, si myslím, že k tomu nedojde. Chci se na to dobře připravit. Velká část účastníků se na to nedostatečně připraví,“ naznačuje Přáda svoje odhodlání zvládnout i další metu, která je na hranici fyzických možností průměrně trénovaných amatérů.

„Je to individuální, nemá smysl spěchat. Chce to mít pár let sportování za sebou, než člověk začne přidávat objemy. Vycházet z toho, jakým způsobem je zvládal doposud. Postupně si přidávat,“ říká profesionální triatlonista Petr Vabroušek, který začínal s terénním triatlonem, poté olympijským, a teď se věnuje ironmanským tratím.

To znamená v jednom závodě skoro čtyři kilometry plavání, sto osmdesát na kole a na závěr běžecký maraton. Tratě, které dříve byly extrémní, se stávají běžnými. Nejen kvůli změně životního stylu a kvalitnějším podmínkám, co do vybavení i energetických doplňků.

Vznikají seriály extrémních závodů. Například Spartan Race má za cíl motivovat společnost v překonávání sebe sama. Jiné využívají přírodního terénu a dlouhých vzdáleností a jsou určeny těm, co si doopravdy chtějí něco dokázat. Příprava běžců či bikerů je na všechny typy delších závodů, tedy dokončených za tři hodiny a více, stejná pro amatéry i profesionály.

„Ideální je, když se k tomu člověk dopracuje přes kratší závody a absolvuje jich dostatečné množství. Než si dáte prvního Ironmana, doporučil bych rok se věnovat sprinttriatlonům, rok olympijským triatlonům, rok, dva středním triatlonům a pak třeba prvního železňáka.“

Terénní triatlon|foto: Jaap Hoek

Silou vůle lze uběhnout a zvládnout všechno. „Ale pak to může mít nepříjemné zdravotní následky. Pokud si člověk chce závod užít, nebo mu jde o výkon a čas, je lepší vědět, do čeho jde. To nejlíp zjistí, když si bude postupně dávky přidávat.“

Běhání v mrazáku

Petr Vabroušek je sám příkladem toho, co všechno se dá absolvovat. Na jeho Facebooku jsou fotografie, kterak si při mezipřistání na cestě ze závodů vyběhl dubajskou věž Burdž Chalífa, anebo jak kvůli arktickému maratonu obíhá regály s mraženými potravinami v mrazírnách v Nivnici u Uherského Brodu.

„Důvodem, proč jsem chodil běhat do mrazáku, bylo zvyknout průdušky na vdechování ledového vzduchu. Může být problém kombinace s větrem, pokud by byl silný vítr, tak mráz se násobí v úseku, kde se poběží proti větru. Pevná zem tam není, běžíme po zmrzlém oceánu. Pod sebou budeme mít tři, čtyři metry ledu, a tři, čtyři kilometry moře.“

Strach nebo obavy ale nemá. „Určitě bych si dovedl představit, že bych měl o pár kilo míň, než mám, ale zas takovou váhu, abych prolomil čtyřmetrový led, nemám,“ směje se Petr Vabroušek, toho času před odletem na závod.

Zatímco se on a jeho konkurenti přesunuli na Špicberky, kde měli naposledy pevnou zem pod nohama, na severním pólu dosedla výsadkové skupina ruské armády, která tam kvůli závodu konala cvičení záchrany osob v extrémních podmínkách. Armáda uhrabala přistávací dráhu, zřídila stany a čekala na závodníky.

Beskydská sedmička, nejžádanější extrémní závod v Česku. Vede přes sedm nejvyšších vrcholů Moravskoslezských Beskyd|foto: Beskydská sedmička

Oblečení nepodcenil, na Špicberkách testoval, jestli mu stačí dvoje, nebo musí mít troje ponožky. Radil se s běžcem na lyžích Lukášem Bauerem, jak v tuhých mrazech postupovat, a částečně postupoval i podle toho, co si pamatoval ze závodů na jižním pólu.

Tehdy mu zamrzl iontový nápoj pod bundou, takže ho potřeboval lépe zaizolovat. Kvůli špatným podmínkám čekal na start o tři dny déle, ale nakonec výprava Petra Vabrouška do Arktidy skončila zdárně. Vabroušek zvítězil. Doběhl v čase čtyři hodiny, dvaadvacet minut a dvacet čtyři sekund.

Rodáka ze Zlína můžeme považovat za extrém v tématu extrémních závodů. Jeho úvahy nejsou bláznivé. Vše má promyšlené, vyzkoušené a jako rozvážný člověk s dětmi nemá touhu zbytečně riskovat. Ví, co jeho tělo snese. Před odletem do Arktidy tušil, že existují další výzvy, kterým by mohl a měl čelit.

„Limity jsou hlavně v hlavě. Pokud se člověk toho nebojí a připraví se na to, tak limity se dají posunout hodně daleko. Výzev je ve světě celá řada a mohl bych jmenovat třeba přeběh Sahary, kde je opačný extrém, horko, a několikadenní závod, který by mě do budoucna lákal, ale ani tam bych se nebál. Musel bych se na to připravovat a pak to zkusit.“