Česko mezi řádky II

Byly odsouzeny k zániku, nakonec však internované řeholnice Bílou Vodu zachránily, tvrdí starosta

11. červenec 2022
Předchozí díl
Následující díl

Bílá Voda je název zapadlé obce na Jesenicku a zároveň poslední knihy spisovatelky Kateřiny Tučkové, autorky oceňovaných próz Žítkovské bohyně nebo Vyhnání Gerty Schnirch. Ve svém nejnovějším románu otevírá čtyřicetiletá spisovatelka téma násilné internace řádových sester v 50. letech. Právě do kláštera v Bílé Vodě totiž tehdy komunistický režim nuceně vystěhoval řeholnice z celé republiky.

Společně s nezávislým starostou Miroslavem Kociánem procházíme Bílou Vodou, malou obcí na hranicích s Polskem, kam vede z české strany v podstatě jediná příjezdová cesta. Zastavujeme se před barokním klášterem, ve kterém se odehrává velká část děje románu Bílá Voda.

Klášter na konci světa

„Je to poměrně rozsáhlý komplex obdélníkového tvaru. 28. září 1950 sem byly svezeny první sestry téměř z celého Československa, které zde byly internovány,“ doplňuje starosta.

Kostel Navštívení Panny Marie s klášterem piaristů v Bílé Vodě

Budova kláštera je monumentální, opravdová dominanta pro tak malou obec. „Nejlépe to vynikne, když se přijíždí od severu z polské strany a je v celé kráse vidět na pozadí Rychlebských hor,“ dodává Miroslav Kocián.

Jak klášter vypadá uvnitř, se ovšem přesvědčit nemůžeme, protože objekt není veřejnosti přístupný. Řeholnice bychom tu dnes ale nenašli. „V tuhle chvíli je objekt v soukromých rukách, není využíván a pomaličku chátrá,“ potvrzuje bělovodský starosta.

Roucha i deníky

Jak vypadal život řádových sester v klášteře přibližuje expozice místního muzea, které se věnuje historii izolace, internace a integrace řeholnic.

Je všední den dopoledne a v muzeu v odlehlé pohraniční obci je hned několik návštěvníků. Zájem o muzeum nebo Bílou Vodu jako takovou se začíná zvyšovat zájem, potvrzuje starosta. Svůj podíl na tom nejspíš má i román Kateřiny Tučkové.

Muzeum internace v Bílé Vodě připomíná osudy stovek řeholnic, které zde byly násilně drženy komunistickým režimem

Hned na začátku prohlídky zaujmou původní řeholní roucha a hábity řádových sester. Nejsou tu zastoupeny všechny řehole, kterých v Bílé Vodě působilo asi šestnáct, poznamenává Miroslav Kocián.

Návštěvníci muzea mohou nahlédnout také do osobních deníků řeholnic, což oceňuje třeba paní Jana z Brna. Záznamy z deníků dávají dobové události do živých souvislostí,“ oceňuje jedna z návštěvnic.

Odsouzeny k zániku

Komunistické úřady do Bílé Vody násilně přesunuly stovky řeholnic, které tu byly nuceny žít v otřesných podmínkách. „Nejen že je režim internoval, ale snažil se omezit jejich kontakt s obyvatelstvem,“ říká ředitel vlastivědného muzea v Jesenicka Pavel Rušar.

Čtěte také

Řádové sestry mohly internaci opustit jen se souhlasem režimem pověřeného církevního tajemníka. Komunistická strana zkrátka chtěla, aby tento aspekt společenského života nejlépe úplně vymizel, shrnuje. 

Totalitní režim ovšem podcenil sílu řádových sester. Ty se životu v těžkých podmínkách přizpůsobily a ve výsledku znamenal jejich pobyt pro obec velké oživení. Řádové sestry Bílou Vodu vlastně zachránily,“ hodnotí starosta Kocián mnohaletý přínos řeholnic obci.

Opravily domy, ve kterých žily, staraly se o spoustu věcí, o údržbu zeleně... A hlavně to byly neuvěřitelně vzdělané ženy, byly tady profesorky, doktorky, spousta sester vyučovala jazyky. Mělo to obrovský přínos pro obec, oni ji vlastně kultivovaly,“ shrnuje

Po roce 1989 se začaly řádové sestry postupně vracet do svých mateřských klášterů. Poslední řeholnice opustily Bílou Vodu v roce 2002.

autoři: Jana Opočenská , prh
Spustit audio

Související