Běžkyně Joglová: Soustředění v Keni bylo jedno velké dobrodružství. Jsem za něj vděčná

Jaká byla tvoje cesta k maratonům a dlouhým běhům?

K pohybu jsem měla vždy blízko, spíše než někam chodit, bych tam raději běžela. Zhruba šest let zpátky jsem si řekla, že bych chtěla být zdravá a zaměřit se na běhání, kde jsem se chtěla zlepšit. Ve chvíli, kdy jsem se dostala z pout bulimie, kterou jsem trpěla, se otevřela cesta k trénování.

Začínala jsem si načítat knihy o běhu, ale i triatlonu, ze začátku hlavně ten triatlon. Původně jsem trénovala na poloviční ironman, který jsem si splnila. V rámci roku jsem si zkoušela pětky, desítky, půlmaratony a dokonce jsem běžela i Krkonošskou a Jizerskou padesátku. Střílela jsem to tam různě. Nicméně v rámci přípravy na ten triatlon se mi poměrně slušně podařilo zaběhnout i maraton. V tu chvíli se mi začínali ozývat trenéři, zda se nechci zaměřit na běh.

Čtěte také

Ježek: Při sledování Berlínského maratonu a světového rekordu u Assefaové jsem vstával ze židle a divil se

V roce 2017 jsem zaběhla první maraton s výkonem 3 hodiny a 2 minuty a rok na to už jsem v přípravě na ironmana zaběhla 2 hodiny a 46 minut a 15 sekund, což znamenalo druhé místo na mistrovství republiky. Následovalo rychle mistrovství světa v Doha a pak už olympiáda. Bylo to hodně příjemné. Když se vrátím, tak hlavní při rozhodnutí, že se budu věnovat běhání, bylo to, že jsem měla ambici startovat na olympiádě.

Jak sis hledala trenéra, který ti bude v atletice vyhovovat?

Dlouhou dobu jsem se trénovala sama a až poté, co jsem zaběhla druhé místo na mistrovství republiky, tak jsem se spojila s jedním trenérem z Brna, který mě nasměřoval, abych jela na soustředění do Itenu. Propojil mě s běžci Jiřím Homoláčem a Davidem Vašem a já mohla odjet do Keni, kde se to celé odstartovalo. V Rotterdamu jsem splnila limit na mistrovství světa, což vše odšpuntovalo.

Co pro tebe znamenalo soustředění v Itenu, kde vyrostlo plno světových šampionů a olympijských vítězů?

Běhání pro mě bylo od začátku velké dobrodružství a tohle bylo součást toho dobrodružství. Do té doby jsem neletěla tak často ani letadlem, proto to pro mě bylo hodně nové. Zajímala jsem se o to i skrze dokument Běžci v Keni, což dávali dohromady právě Jirka Homoláč s Davidem Vašem. Lákalo mě žít jako Keňané, byla to velká výzva. Kdo chce surově vidět, jak to tam vypadá, tak doporučuji dokument. Každopádně každým rokem to tam roste víc a víc. Jezdí tam daleko víc Evropanů, takže ubytování se zlepšuje. Jsem ale ráda, že jsem tři roky po sobě bydlela v podmínkách, které tam panovaly kdysi. Bylo to dobrodružství.