Basketbalová trenérka Hejková: Skvělé hráčky, které jsem kdy vedla, byly vždy pokorné

Po Final Four Euroligy jste byla hodně rozčílená nad výrokem rozhodčího. Jak se na tu situaci díváte zpětně?

Ještě stále to bolí a bude to bolet hodně dlouho...

Co se tam vlastně stalo?

Hrály jsme o třetí místo, celý turnaj se nám moc nedařil, ale v zápase o třetí místo jsme si sáhly ještě na dno sil a podařilo se nám těsně před koncem zápasu vyrovnat. Čtyři sekundy před klaksonem jsme měly šanci na útok, ale pak se stal faul, který je v hokeji jako krosček, rozhodčí ho ale neodpískali. Všichni ale přestali hrát a jediná, která hrála, nechci tu hráčku urazit, ale je to vysoké kopyto, co v životě nevystřelilo za tři body, hodila to směrem na koš, spadlo to na desku, odrazilo se to a byl to koš. Existuje kontrola video, ale v basketbale je to tak, že video kontroluje jen čas. Nekontroluje se celá akce. Já jsem se sice rozčilovala, ale marně, protože video zkontrolovalo čas, ten byl v pořádku, ty tři dámy, co rozhodovaly zápas, tak mlčely a faul neodpískaly. My odešly s prázdnýma rukama. Bylo to vyvrcholení Euroligy a bylo to u nás, takže jsem byla hrozně, hrozně naštvaná.

Dostávala jste pak zpětnou vazbu od ostatních, kteří zápas viděli, že s vámi souhlasili?

Ano, jednoznačně. Existuje stránka Euroligy a tam dali video toho koše, že byl zázračný a Scio vyhrálo... Když jsem viděla, kolik je pod tím komentářů, asi 60, tak 50 z nich se pozastavovalo nad tím faulem. Byli to komentáře nejen z Čech, ale i z Evropy.

Nemělo by v basketbalu přece jen video pro rozhodčí zavedené?

Už to je, výzva být může, ale je to na technickou chybu – kroky, aut, podstatné věci, ale posouzení faulu neexistuje. Jediná možnost, kdy se posuzuje faul, je, jestli byl úmyslný, nebo neúmyslný. Když je úmyslný, tak má tým pak míč z boku. Nám se jednou stalo, že jsme hrály v Jekatěrinburgu, s velkým favoritem celé soutěže, že hráčka vyběhla v posledních sekundách dvakrát do autu, měly jsme to na videu, ale tehdy neexistovala kontrola. Pak ta hráčka přihrála, dostaly jsme trojku a zase jsme prohrály. Na náš popud pak alespoň začalo video posuzovat auty. Možná že zase na nás popud budou teď posuzovat fauly, tak jako to je v mužské Eurolize.

Vy jste takovou průkopnicí mezi ženskými sportovními trenérkami. Bylo pro vás na začátku těžké, aby vás brali vážně?

Člověk si nesmí připouštět, že je to těžké. Já jsem ten typ, co si to nikdy nepřipouštěl, protože jsem se pohybovala ve sportovním světě. Od dětství, když jsem chtěla sportovat, musela jsem sportovat s klukama. Na ulici, když se hrál třeba fotbal, tak jsem chtěla hrát taky a musela jsem se prosadit mezi nimi. Nikdy jsem to ale nebrala tak, že by to byl problém. Pak jsem si ale začala všímat, že podají ruku kolegovi, co mi dělá asistenta a manažera, a mě si ani nevšimli. Někdy to bylo až komické. Mně to ale nedělalo problém, spíš ten kolega byl vždy naštvaný a říkal, tohle je trenérka! Dodnes neřeším, jestli je to žena, nebo muž, protože jde o kvality.

Měla jste pak výhodu v tom, že jste basketbal osobně hrála, tak třeba od hráček?

Ano, protože když jsem začala trénovat, tak jsem trénovala hned svoje spoluhráčky. Když jsem končila, bylo mi 33 let, ale dnes ještě v tomhle věku skoro všechny hráčky vesele hrají dál. Já jsem si tehdy řekla, že už stačilo. Všimla jsem si ale, že svým spoluhráčkám radím, že mám asi talent na trénování. Poslední sezonu jsme začala trénovat děti a plynule to přešlo k tomu, že se ta moje přirozená autorita prosadila.

Máte dojem, že trend je takový, že ženských trenérek přibývá?

Jednoznačně. Je pravda, že naše basketbalová federace FIBA má programy, ve kterých se snaží věnovat trenérkám. Já se účastním takzvaného mentoring programu, ještě jedna srbská trenérka. Celou sezonu se nás trenérky mohou na cokoliv zeptat. Je super, že na začátku sezony jsme byli s Final Four v Praze, sleduji tréninky, mítinky a to je nepřenosné přes telefon vidět, jak to chodí na tréninku, ty emoce, jak se pracuje s týmem. Když jsem začínala, tak jsem byla v Eurolize sama, a dnes už tam vidím, že si na lavičkách objevují ostatní ženy.

Říkáte o sobě, že na chlapa nebylo místo, a proto jste nezaložila rodinu. Neberete to jako daň za úspěch?

Neberu. Když nastal v životě ten zlom, že budu trénovat, tak jsem byla sama a byla to výhoda. Začalo mě to tak nesmírně bavit, že jsem neměla pocit, že mi něco chybí. Člověk by byl samozřejmě rád, kdyby měl děti, ale kdybych je měla, tak bych zase nedělala to, co dělám.

Čtěte také

Basketbalistky USK Praha vítězstvím nad Slovankou vytvořily nový rekord české ligy. Vyhrály 257. zápas za sebou

Skončila jste v roli basketbalistky a pak jste naskočila do role trenérky v Ružomberoku na Slovensku. Tam jste strávila 24 let?

Ano, wikipedie sice hlásí 16 let, ale já tam přišla v roce 1979 jako hráčka na dva roky z Prahy. Byla to obrovská změna, protože Ružomberok má nějakých 27 tisíc obyvatel, ale zato nádhernou přírodu a hlavně basketbal, který pak obeznámil celou Evropu s tím, kde že vlastně ten Ružomberok je.

Proč tam spolupráce skončila?

Byly tam problémy a nakonec to bylo dobře, že jsem odešla, protože bych tam asi byla ještě dnes. Otevřel se mi svět. Prošla jsem Maďarsko, Rusko, Španělsko a skončila zase v Česku.

Když jste tam skončila, tak se Slovensko nominovalo na olympiádu do Sydney...

To bylo ještě předtím v roce 2000. Byl to trochu skandál, já se té olympiády nakonec vzdala. Náš svaz zakročil nespravedlivě vůči mému kolegovi, který byl v národním týmu a v Ružomberoku můj nejlepší spolupracovník...

Tak jste se za něj postavila?

Přesně tak.

Nebylo vám líto, že jste na základě toho pak na olympiádu nemohla?

Určitě, proplakala jsem to a bolelo to hodně dlouho, protože olympiáda je olympiáda. Se svojí zemí je to úplně něco jiného.

Myslíte, že se Slovensko ještě na olympiádu podívá? Má na to ještě tak malá země šanci?

Už nemá. Nemá a o to je to smutnější, protože to byla v podstatě možná jediná šance, kterou jsme si vybojovali. Ano, oplakala jsem to, ale mohla jsem se na sebe pak v klidu podívat do zrcadla, že jsem nezradila svého kamaráda.

Čtěte také

„Někdy stačí informace, nebo blbá smska.“ Kouč Jelínek hovoří o tajích psychiky sportovců i manažerů

Vaše cesta pak vedla do Maďarska do Soproně, odkud asi zavolali hned, že?

Je to tak. Manažer mi pak říkal, že čekal na to, kdy to vzdáme a hned mi volal. Za pár dní jsem byla v Maďarsku. On byl náš fanoušek a napodobil tu naší cestu až do loňského vítězství v Eurolize.

Jak jste se dokázala adaptovat na život v cizině?

Mám možná štěstí, ale v povaze mám, že se dokážu přizpůsobit. Kdekoliv jsem, tak žiji ten život. Sportovní život byl jednoduchý, měla jsem tam kolegy Maďary, ale můj kondiční trenér uměl maďarsky. Bylo to dobré v tom, že jsem poprvé musela jako úřední řeč používat angličtinu a je jednoduší bavit se s Maďarem anglicky, než s Američanem. Byla to dobrá přestupní stanice.

Co vaše další angažmá v Rusku? Jaká to byla zkušenost?

Obrovská. Bylo to takové štěstí, skončila jsem v Soproni a neřešila, kam zamířím. Brala jsem benzín u pumpy a zazvonil telefon a na druhém konci majitel klubu Spartaku Moskva, že by chtěl, abych přijela. Byl to velmi známý manažer nejen v Rusku, ale hýbal Mezinárodní basketbalovou federací. Abych okamžitě přijela do Ruska, byl hrozně neodbytný, tak jsem si říkala, že to bude dobrá možnost. Já si ale omylem vyprala pas v džínách, tak jsem to musela posunout, ale asi za měsíc jsem tam přijela a plácli jsme si. Bylo to zajímavé, neměla jsem žádnou smlouvu na papíře, jen se zeptal, kolik jsem vydělávala v Maďarsku a že mi dá o polovinu víc. Nazdar. Podali jsme si ruce a dohodli se. Bydlela jsem v domě mezi Rusy, pak jsem se přestěhovala na lepší místo. Byla to obrovská zkušenost, žádná jazyková bariéra, takže jsem mohla zjišťovat, jak tam život frčí.

Čtěte také

Film Coach Carter má mladým lidem ukázat budoucnost, která přesahuje drogy, vězení a dokonce i basketbal

A jak tam frčel?

Občas to bylo dost smutné. Chodila jsme normálně nakupovat, žila normální život. Někdy jsem ale zeleninu kupovala před samoobsluhou, protože tam seděli nějaké babky a prodávaly čtyři mrkve, protože potřebovaly peníze. Ty obrovské rozdíly, hlavně v Moskvě - obrovské bohatství a pak ty babky před samoobsluhou. Viděli jsme ale i jiné věci, nejen ta velká města, ale i to reálné Rusko.

Ve Spartaku jste měla sedm hráček z USA, ale v týmu mohlo hrát jen pět cizinek. Jak těžké bylo korigovat tyhle obrovské osobnosti a komunikovat s nimi?

Bylo to nejtěžší, co existovalo, protože to byly fakt superhvězdy a vždycky jsem musela někoho vybrat, že si sedne. Ony sice byly superhvězdy, ale byly pokorné a chápaly, že to tak je, že musím nějakou vybrat. Nikdy jsem s nimi neměla problém. Zajímavé na tom je, že jsem přišla do Ruska, takže ruština byla výhoda, ale když tam byly ty Američanky a spustily slang, tak jsem nerozuměla ani slovo. Byly to ale takové osobnosti, že toho nezneužívaly. Jen, když byla sranda, ale nikdy to nebylo o basketu.

Povolila byste účast Rusů a Bělorusů na olympiádě? Jaký na to máte názor?

V Rusku byla určitě vždycky se sportem spojená. Jako kdysi u nás za socialismu provázela politika sport, tak v Rusku to bylo vždycky mnohem víc. Vždycky, když jsem tam přišla, tak jsem si myslela, že jdou k nám. Byla jsem naivní. Ten vývoj je takový, že oni jdou od nás. Hodnoty, které vyznáváme, tak jsou pro ně podružné. Hrozně mě štve, mám tam hodně kamarádů, že málokdo se vyjádří a i ti, co mohou, tak drží ústa. Nejsem pro, aby je pustili na olympiádu. Oni mají podmínky na to, aby sportovali, ale na Ukrajině, tam bylo vše zničení, sportovci přišli o život a vůči nim by to bylo nefér. Dokonce jedna moje hráčka týden utíkala za svým manželem z Ukrajiny a jejich hala už ani neexistuje.

Jak jste se pak dostala do Valencie?

Když jsem přemýšlela o tom, kde bych chtěla v životě trénovat, tak jsem si vždycky říkala, že ve Valencii. Byl to můj tajný sen, protože to město mám hrozně ráda. Hrály jsme tam Euroligu s Ružomberokem a to město mi přirostlo k srdci. Je to u moře, je tam staré město, nová část, výborný basket, prostě fajn. Když se to pak ale uskutečnilo, tak to byla noční můra.

Četla jsem, že to byla vaše nejstrašnější zkušenost kariéry. Co se stalo?

Přišly tam hráčky, které byly hvězdné, tým byl vynikající a bylo jen otázkou času vyhrát Euroligu. Byla tam ale jedna velmi zvláštní manažerka, jak vizáží, tak svým jednáním. Ten tým, když se dával dohromady, nebylo to nějak super výsledky. Postupem času pak ta manažerka psala asi 20 zpráv denně, k tomu pět e-mailů, bylo to jako stalker. Kamery na tréninku a tvrdila mi, že mi to má pomoct. Já tedy nevěděla k čemu, protože jsem ten záznam v životě neviděla a ona se dívala, co na tréninku dělám. Psala mi, že nemám právo poslat hráčku z nádraží domů, když má teplotu 38,5...bylo to neustálé stíhání. Vzdala bych to dávno, ale ty hráčky říkaly, abych zůstala. Pak mě ta manažerka definitivně poslala pryč těsně před Vánocemi.

To vám ale otevřelo dveře zpátky do Prahy a podle vašich slov do vaší finální destinace. Kde berete motivaci u trenérství vydržet tak dlouho?

Používám na to jednu větu z filmu Vratné lahve, kde pan Svěrák tvrdil, že dává výpověď, protože už tam není rád. Já jsem tady pořád ještě ráda.

Natália, jak vidíte českou ženskou reprezentaci? Zvedá se to?

Nejdůležitější je, že se reprezentace stále drží a je na mistrovství Evropy. Všichni byli zvyklí na velké úspěchy, ale ne vždy ta generace, která je, tak je tak výborná, jako ta, co skončila na mistrovství světa na druhém místě, vyhrála Euroligu v Brně. Z těch 10 milionů vybrat super hráčky, tak ty vlnovky tam pořád jsou. Momentálně je ten tým mladý, zase je na mistrovství Evropy, tak se snad dočkáme lepších časů.

Jak moc sledujete českou a slovenskou reprezentaci?

Kupodivu slovenskou méně, nebo spíš ty hráčky nepoznám. České hráčky vidím v soutěži, sleduji i ty v zahraničí, ale u slovenských je to složitější.

Nelákalo by vás trénovat český národní tým?

To už ne, já už reprezentace odmítám celou dobu, co jsem v Praze. Jsem starší ročník a potřebuji oddych. Nezvládám jít z Euroligy, české ligy a pak ještě reprezentaci, to už je prostě pro mladší. Já potřebuji tři až čtyři měsíce od basketu úplně vypnout. Nikdy to nejde úplně, ale ne dennodenně.

Jak moc sledujete nové trendy a jak se třeba adaptujete?

Určitě sleduji, protože kdyby ne, tak bych tady neseděla jako trenérka, ale jako seniorka ve výslužbě. Basket se hrozně změnil. Když jsem začínala, byla jsem jedna trenérka, můj kolega a to bylo vše. Dneska mám na práci celý tým kolegů od kondičního trenéra, videotrenéra, který dělá rozbory...to trénování je úplně jiné. Basket se hrozně změnil, je víc fyzický, trendy jsou a ty se snažím sledovat. Kdyby ne, tak tu nesedím.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas