„Až ti na nos sedne saze, budu to já.“ Velké červencové vraždy a konec rodinného tábora terezínských Židů

Na to se s pomocí pamětníků a archivních materiálů pokoušejí odpovědět Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus.

Čtěte také

Jedna noc, 3792 mrtvých. 80 let od největší masové vraždy československých občanů

První část Století příběhů pojednávala o tom, jak rodinný tábor vznikl: v září 1943 Němci deportovali do Birkenau přes pět tisíc Židů z terezínského ghetta, kteří pocházeli v naprosté většině z českých zemí a vzhledem k obvyklým osvětimským poměrům dostali zvláštní podmínky – především zůstaly pohromadě rodiny v jednom táborovém úseku. V prosinci téhož roku dorazily z Terezína do rodinného tábora další dva stejně početné transporty.

Druhá část byla věnována největší masové vraždě československých občanů v historii: vězni ze zářijových transportů měli v dokumentech zapsanou šestiměsíční karanténní lhůtu – když vypršela, zahubili nacisté v noci z 8. na 9. března 1944 v plynových komorách 3 792 mužů, žen a dětí (ostatní „zářijoví lidé“ většinou už předtím zemřeli na podvýživu a nemoci). Od té noci uplynulo před pár dny 80 let.

Čtěte také

„Všichni zpívali českou hymnu a Hatikvu.“ Před 80 lety došlo k největší masové vraždě československých občanů

V květnu 1944 přivezly do rodinného tábora další tři transporty z Terezína asi 7 500 lidí, pocházejících z velké části opět z českých zemí, ale také například z Německa a z Rakouska. Co se s obyvateli „familienlágru“ dělo dál? To je hlavní téma poslední, závěrečné části této série Století příběhů.

Podle zprávy Claims Conference žilo v roce 2023 v 90 státech asi 245 tisíc lidí, kteří přežili holocaust, zpravidla jako děti a dospívající. Jejich průměrný věk byl v době výzkumu 86 let, 20 procent bylo starších devadesáti, skoro polovina jich žije v Izraeli.

Spolu s hostem Martinem Šmokem (filmovým dokumentaristou a odborníkem na židovské osudy ve 20. století) si autoři také položí otázku, jaký byl český (československý) vztah k holocaustu před listopadem 1989 – a jak a proč bychom si měli připomínat rodinný tábor v době, kdy odcházejí poslední přeživší.

Kdybych měla dítě, zůstala bych s ním

Tisíce lidí, kteří byli do rodinného tábora zavlečeni v prosinci 1943, v obavách čekaly, co se stane 20. června 1944, až i jim vyprší šestiměsíční lhůta. Anna Hyndráková (tehdy Kovanicová) vzpomínala, že v předvečer potkala v táboře spolužačku Margit Barnaiovou: „Chodily jsme spolu po Lagerstrasse a ona mi říkala, že zítra jde do komínka, a sedne-li mi na nos saze, že to bude ona. Věděli jsme, že když půjdou do plynu oni, půjdeme... za nimi.“

Čtěte také

Plyn a smrt? Kdo by tomu rozuměl? Památce Anny Hyndrákové, rozené Kovanicové

20. června se masové vraždění z března nezopakovalo. Příslušníci SS však ten den zavraždili prvního terezínského staršího Jacoba Edelsteina a jeho rodinu. Za několik dní Němci vyhlásili, že v rodinném táboře proběhnou vůbec poprvé povinné selekce, tedy třídění vězňů, aby se zjistilo, kdo se ještě hodí k práci a bude z Birkenau deportován.

V té době už Němci nezbytně potřebovali otrockou pracovní sílu i na územích Říše. Začátkem června se spojenci vylodili v Normandii, Rusové nezadržitelně postupovali a lidí schopných například odklízet trosky po čím dál silnějším bombardování byl kritický nedostatek, stejně jako dělníků pro německý vojenský průmysl.

Ženy a muži z BIIb šli k selekci zvlášť, děti ji absolvovaly na dětském bloku, všichni byli nazí. Nikdo v táboře tehdy nevěděl, jestli vybraní vězňové skutečně opustí Birkenau – nebo jestli je selekce jen taktickým manévrem.

Čtěte také

Všechny koncentráky prošla s maminkou. Příběh Anity Frankové

Němci se mohli dozvědět o připravované vzpouře (k níž nakonec nedošlo), mohli chtít z tisíců vězňů vybrat ty nejschopnější a nejsilnější a zabít je dřív než ostatní. Matky měly strach o děti, mladí o rodiče, u nichž bylo zřejmé, že nemají naději. Výběr prováděli různí esesáci, ale všichni přeživší vzpomínali především na Josefa Mengeleho.

K selekci směli jen lidé ve věku od cca 15 let. Ela Fischerová šla s dcerou Anitou (později Frankovou) celkem čtyřikrát a po válce napsala: „Máme to štěstí, že Mengele (který právě vždy všechny selekce provádí) je už ožralý. Na otázku po mém civilním zaměstnání odpovídám ‚Köchin‘ (Kuchařka). To se mu líbí a glosuje to: ‚Noch genug ausgefressen‘ (Ještě dost vyžraná). A na Anitu: ‚Und du, Knirps?‘ (A ty, prcku?). Měla naučeno říci ‚Gärtnerin‘ (Zahradnice). Ironicky se zasmál a řekl: ‚Pflückst du oder pflanzst du die Blumen?‘ (Trháš, nebo sázíš kytky?).

Na to její znalosti němčiny ještě nestačily, blbě se na něj podívala a řekla: ‚So viel Deutsch kann ich nicht‘ (Tolik německy neumím). Začal se smát. Podotkla jsem, že budu pracovat za ni, a když naše doktorka, která u něj stála, dodala: ‚Die Mutter ist sehr tüchtig‘ [Matka je velmi výkonná], mávl ožrale rukou a zablekotal: ‚Gehts also beide‘ [Tak jděte obě]. Takovou náhodou jsme ušly plynové komoře.“

Čtěte také

Březnová noc v Osvětimi-Birkenau. K výročí zřejmě největší masové vraždy československých občanů

Hanuš, bratr Tomana Broda, selekcí prošel. Toman Brod byl příliš mladý (později i on prošel jen náhodou) a jejich maminka „ve svých čtyřiapadesáti nebyla na dnešní poměry nijak stará, jenže tehdy se stáří ohlašovalo mnohem dříve než dnes. Měla šedivé vlasy, na jejím obličeji se podepsaly měsíce strávené v Terezíně i v Birkenau, ale ze všeho nejhorší bylo, že… v ghettu podstoupila operaci, při níž jí odebrali ňadro, takže neměla šanci, že by ji esesmani nechali při selekci projít na správnou stranu.“

Ruth Bondyová podstupovala selekci jako vychovatelka na dětském bloku. Prošla, její manžel Jan Brammer rovněž. Malé děti k selekci nesměly: „Před selekcí si ke mně přišly matky o radu: Co dělat? Opustit děti? Zůstat s nimi? Co bys dělala ty? Pokusila jsem se odpovědi vyhnout: ‚Nevím. Nemám vlastní dítě.‘ Nedaly se: ‚Ale přesto?‘ Řekla jsem jim: ‚Myslím, že kdybych měla malé dítě, zůstala bych s ním.‘ Souhlasně přikývly: to měly stejně v úmyslu, ode mne žádaly jen potvrzení, že se rozhodly správně. Rozloučila jsem se s dětmi z mé skupiny, když jsme my, mladé ženy, které jsme prošly selekcí, odcházely z rodinného tábora – tehdy jsme si… nebyly jisté, zda skutečně na práci, nebo na smrt – s vědomím, že jsem je zanechala jejich osudu.“

Čtěte také

„Když nám nařídili nosit hvězdu, plakal jsem.“ V září 1941 byli Židé u nás vyděleni ze společnosti

„Za týden, když jsem už byla v Hamburku, byl rodinný tábor zlikvidován a všechny, co v něm zůstali, odvedli do plynových komor,“ píše Ruth Bondyová v jedné ze svých knih: „Léta mě sžírala ta nesmírná zodpovědnost, kterou jsem na sebe vzala. Vždyť ty matky byly mladé, a kdyby nezůstaly se svými dětmi, měly by šanci zachránit se, založit novou rodinu. Ale jak žít s myšlenkou na dítě opuštěné ve chvíli nejtěžší? Poté, co se mi narodila dcera Tali, jsem se opakovaně sama sebe ptala: zůstala bych s ní, abych ji v plynové komoře objala? A pokaždé jsem si znovu potvrdila: neopustila bych ji.“

Z rodinného tábora byli nejdřív odvedeni „vyselektovaní“ muži a brzy jich tisíc zamířilo do pracovního tábora ve Schwarzheide. Asi dva tisíce žen, odvedených nejdřív z BIIb do „frauenlágru“, čekalo na deportaci do Hamburku, Stutthofu a Christianstadtu (po nich odjížděl už jen jeden, poslední transport z BIIb, který odvážel 500 mužů do Blechhammeru). Z těchto lidí přežila nacismus necelá třetina.

Velké červencové vraždy

V rodinném táboře zůstalo cca šest a půl až sedm tisíc židovských vězňů (přesný počet už asi nikdo nezjistí). Během dvou nocí, z 10. na 11. a z 11. na 12. července, byli všichni odvezeni do plynových komor, zavražděni a jejich těla spálena.

Rodinný tábor přestal v červenci 1944 existovat. O posledních chvílích těchto mrtvých nejsou téměř žádné zprávy, žádná svědectví. Vězeň Kalman Furmann, který pracoval v Sonderkommandu, prý řekl, že „děti neplakaly“.

Více se dozvíte ze třetí, závěrečné části Století příběhů. Autoři se v ní zabývají také otázkou, proč vůbec nacisté rodinný tábor se zvláštním režimem v Birkenau zřídili.