Apolena Rychlíková: Distanční výuka může být další ránou pro oslabené české školství

Zatím to vypadá, že děti i učitelé do školy půjdou. Řeší se, za jakých podmínek budou nutné roušky, a jestli se budou odehrávat kolektivní akce. Ale diskutuje se samozřejmě i ten nejhorší scénář: že se kvůli rostoucím počtům nakažených koronavirem školy možná zase uzavřou.

I proto se ministerstvo školství snaží přijít s metodikou na tzv. distanční vzdělávání. Ve stávajících podmínkách českého školství se ale podobná věc může stát spirálou frustrace. Také cestou k dalšímu prohlubování rozdílů mezi „kvalitními“ a „zanedbanými“ školami. Nejde zdaleka jen o žáky, jde i o učitele a učitelky.

Čtěte také

Petr Šabata: Kdo je pro výuku důležitější než učitel? Přece ředitel školy

Právě oni se totiž dlouhodobě potýkají s mizernými platy. Ty sice během uplynulých let rostly, pořád jsou pod průměrem OECD. Nejvíc na to doplácejí učitelky v Praze, kde jsou náklady na život nejvyšší. V hlavním městě si učitel vydělá pouhých 61 % platu, který berou jiní vysokoškolsky vzdělaní zaměstnanci.

Ti, kteří nemají to štěstí a nežijí „ve svém“, mnohdy raději odejdou do menších měst, kde nájmy rostou alespoň trochu pomaleji než v Praze.

Veřejný sektor navíc trápí odliv učitelů do sektoru soukromého, ke kterému dochází proto, že na vzdělání vydáváme zoufale málo peněz: Celkové výdaje na něj, včetně vysokých škol, činily 3,5 % HDP, což je hluboko pod průměrnými 5 % zemí OECD.

Rychlý návrat do starých kolejí

Ministr (Robert) Plaga (ANO) dlouhodobě prohlašuje, že chce do školství napumpovat víc peněz. Zkušenost s koronakrizí tyto sliby ještě posílila. O zlepšení českého vzdělání se přitom vedou řeči už dvě dekády. Výsledek je ale zatím nulový.

Kromě učitelských platů by měl Plaga řešit i propastné rozdíly mezi regiony. Kraje jako Karlovarský nebo Ústecký se propadají na úroveň rozvojových zemí. Celých 6 tisíc dětí ročně u nás nedokončí ani základní školu, nejvíce je jich právě na severu. Opakují sedmou, osmou třídu a pak je čeká přímá cesta k práci na černo (a skryté nebo reálné chudobě).

V tom, jak si děti vedou ve škole, hraje zásadní roli socioekonomický status rodiny. Tedy to, jak vzdělaní jsou její členové i kolik mají motivace k podpoře dětí. A teď zkušenost z krize a distančního vzdělávání, které může oslabené školství ještě ohrozit.

Čtěte také

Michal Komárek: Otevřou se v září školy? A jak bude výuka vypadat?

Na jedné straně totiž klade další obří nároky na pedagogy, aby se v krizových situacích dokázali zorientovat v digitálním způsobu výuky (na což předtím stát nikdy v minulosti nedbal).

Na straně druhé odhaluje, kolik dětí u nás žije ve složitých podmínkách, bez počítačů, internetu a tím pádem i přístupu k učivu. Metodika se minimálně druhou otázku snaží řešit, jenže v roztříštěném sítu českého školství můžou řady rodin úplně propadnout.

To, co všichni – nejen dnes – potřebují v první řadě, je systematická podpora a maximální péče. Dlouhodobé vize, vedoucí ke zlepšení.

Musí obsahovat nejen rapidní zvýšení platů lidí ve školství, preventivní práci na podchytávání ohrožených dětí, spolupráci s jejich rodinami, ale propojení školství s dalšími klíčovými oblastmi. Jako je sociální práce, politika bydlení nebo problematika digitalizace. Všechna tato odvětví jsou ale dnes v podobně špatném stavu jako školství.

Apolena Rychlíková|foto:Jan Bartoněk,Český rozhlas

Zmatek, který přišel s koronavirem, mohl být varováním, že takhle to dál nejde. Podle všeho se ale do starých kolejí vracíme rychleji, než jsme si ještě před pár měsíci dokázali představit.

Zrovna vzdělání, které je páteří naší budoucnosti, by na to ale doplácet nemuselo. A je třeba na něj víc společensky dbát. Mysleme na to, až za týden povedeme děti do školy. Nemusí se tam totiž zdržet dlouho.

Autorka je komentátorka serveru A2larm