Alchymie nejen rudolfínská
Řekne-li se alchymie a Rudolf II., většině z nás přeběhne po tváři pobavený úsměv při vzpomínce na nezapomenutelnou kreaci nejen Jana Wericha v alchymistické laboratoři slavného filmu Císařův pekař – Pekařův císař. Realita, jak to tak v porovnání s filmy bývá, však byla poněkud jiná.
Praha i České země byly alchymistickou velmocí už dávno před příchodem Rudolfa II. na Pražský hrad. Podobně, jako později u císaře, nacházeli alchymisté své mecenáše na šlechtických dvorech či v měšťanských sídlech. Zkrátka všude tam, kde byli důvěřivci ochotní vydat nemalé jmění za spoustu slibů a zaručených receptů na výrobu zlata. Držet si alchymistu totiž nebyla nikterak levná záležitost. Nezřídka se stávalo, že takový boháč díky svému alchymistovi o celé jmění přišel. Své by o tom mohl vyprávět Jan Zbyněk Zajíc z Haznburka. A nezřídka také skončil alchymista na popravišti pro nedodržení smlouvy.
Skutečně, alchymisté se svými mecenáši uzavírali smlouvy, kde bylo jasně dáno, co se od „zaměstnance“ očekává. Na druhou stranu se i alchymista uměl pojistit, jak vyplývá ze smlouvy, kterou podepsal Vilém z Rožmberka s alchymistou Claudiem Syrrou roku 1577: „O výkonu mistrově Claudius nic neslibuje, ale umění a práci horlivě bude vykonávati, ale výsledek poroučí Bohu Nejvyššímu. Jestliže práce tak se nebude dařiti, aby řečený Claudius nebyl považován za podvodníka nebo šejdíře.“ Vilém z Rožmberka alchymistům věřil, na svém dvoře jich zaměstnával desítky, více už jich měl jen císař Rudolf.
Šlechtici nejen že alchymii podporovali, ale sami se jí také věnovali. Příkladem může být manželka císaře Zikmunda Lucemburského Barbora Celská, která se jako vdova v roce 1437 uchýlila do svého mělnického sídla, vyznávala alchymii a podle dochovaných dokumentů ji dokonce alchymista Jan z Lázu měl obvinit z podvodu. Jak vidno, alchymii se věnovaly také ženy. Jan z Lázu proti významné šlechtičně moc šancí neměl. Nicméně, co se týká alchymistických podvodů, věděl, o čem hovoří. Sám také nejeden provozoval. Další praktikující alchymista byl např. Hynek z Poděbrad, syn krále Jiřího.
Alchymista Rudolf II.?
A co sám Rudolf II.? O tom že by osobně prováděl alchymistické pokusy přímo zprávy nemáme. Jisté však je, že se v jeho soukromých komnatách pokusy realizovaly. Vyplývá to totiž z deníkového záznamu Adama mladšího z Valdštejna, který popisuje, jak od destilační aparatury chytly čalouny, a zároveň dodává, že se to podařilo uhasit.
Jisté je, že filmová představa jedné obrovské laboratoře se nezakládá na pravdě. Na Pražském hradě bylo laboratoří hned několik, ovšem menších, vzájemně oddělených, v každé pracovalo pět až sedm lidí. Stejné pokusy tak mohly probíhat současně na několika místech a Rudolf II. si mohl prověřit správnost postupů či schopnosti jednotlivých alchymistů. Zdá se, že se císař nehodlal nechat jen tak snadno obalamutit.
Po Rudolfově smrti se však propracovaná síť jeho alchymistů rozpadla. Císař Matyáš neměl pro alchymii sebemenší pochopení. A během třicetileté války měla i řada šlechtických mecenášů zcela jiné starosti, než provozovat laboratoře a financovat neúspěšné pokusy. I když, přiznejme si, že právě tehdy by se snadno získané zlato určitě hodilo o to více.
O alchymii v době rudolfínské v širších souvislostech se můžete dočíst v nedávno vydané knize Alchymie a Rudolf II. Nebo si poslechnout pořad Třetí dimenze z 3.6.2011.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
