53. den. Víra v krematorium, upíři v knihách a sladký život v Dačicích

20. srpen 2013
Kostky přibývají

Moc jsem nevěřil tomu, že ještě existují lidé, kteří věří v existenci krematoria v Pelhřimově. Od zfilmování komedie Vesnička má středisková uplynuly tři desítky let a od té doby už mohl velký filmový omyl vyjít najevo. Lidé asi chtějí být klamáni a řekl bych, že jim to pelhřimovští neulehčují, protože sami krematorium rádi připomínají.

„Mě se na krematorium ptají turisté často,“ říká s blahosklonným úsměvem světlovlasá žena, která vybírá za parkoviště. Stejně si myslím, že mě trochu tahá za nos. Filmová replika „Jeď do Pelhřimova, prohlédni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“ sice zlidověla, ale že by kvůli tomu někdo jezdil do Pelhřimova?

Spíš si myslím, že sem lidé jezdí, aby se dozvěděli, že tu nic takového není. Asi jako já. Je celkem vtipné být součástí něčeho neexistujícího.

Do Pelhřimova mě nalákal zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii Jan Šmíd. Pochází z Pelhřimova a rychle jsem zjistil, že je velký patriot. Však také hned zpočátku mi kladl na srdce, abych vyvrátil nesmysly o krematoriu. Takže ve mně pomalu zraje přesvědčení, že místní obyvatelé jsou velmi hrdí na neexistující krematorium a popíráním jeho existence dělají městu velkou reklamu. Samozřejmě z patriotismu.

Za všechno můžou zuby a smuteční síň

Jan Šmíd mi vyprávěl mnoho zajímavostí z Pelhřimova a okolí a nezapomněl ani na legendu o filmovém omylu. Na filmy se Honza specializuje a o krematoriu mluvil se Zdeňkem Svěrákem, takže to má z první ruky. Za všechno prý můžou zuby.

Muzeí tu je dost

Zdeněk Svěrák hledal zubaře, přes něj se dostal na vesnického felčara, který se později stal předobrazem pana doktora (Rudolf Hrušínský) ve Vesničce mé střediskové. A když se od něj vracel, někdo před Pelhřimovem utrousil: „Tady staví krematorium.“ Svěrák si to zapamatoval a omyl byl na světě. Stavěli pouze smuteční síň a ta tu stále stojí.

Kousek od Pelhřimova jsou Kojčice, ale ty jsou z jiného filmu. Jsou však důkazem, že s tímto krajem má Zdeněk Svěrák hodně společného.

Dnešní dívky prý čtou knihy o upírech

Ještě s jednou legendou mě kolega Honza seznámil. S mužem, který v Pelhřimově prodává knihy už 60 let, s Jaromírem Vytopilem. Podle všeho je to nejdéle sloužící knihkupec v Česku. Zalíbilo se mi jeho s nápisem: Neuč orla létat. Co jiného po těch letech mezi knihami?

Na obchody si pan Vytopil nestěžuje. „Nevydělávám, ale ani neprodělávám,“ tvrdí. Zajímalo mě, jestli vysledoval nějaké trendy mezi čtenáři. Odpověděl spíš záporně. Ovšem dívky čtenářky překvapily. „Dřív četly červenou knihovnu. Dnes mají nejraději knihy o upírech a podobně,“ popisuje. Velmi zajímavý trend.

Jan Šmíd, Jana a tři děti

Dačickou kostku cukru znám už léta, a tak jsem přemýšlel, co se dá o tak notoricky známé historce ještě říct. Navíc letos uplynulo 170 let od jejího vynálezu. Když jsem tak seděl v hospodě, napadlo mě, že jsem kostku cukru u kávy už léta neviděl. Vlastně ani nevím, kdy jsem kostku cukru viděl naposledy. Jestli vůbec něco takového existuje. Takže je to dost podobné jako krematoriem.

Sladký, i když není

Na vynález zbyla jen vzpomínka. V parčíku za náměstím je pomník kostce cukru a občas někdo kostku postaví i jinde. Kostky cukru mají v muzeu. A když je v pondělí zavřeno, lze ji sehnat na radnici v informačním centru. Pěkně zabalenou a také trochu dražší, protože už to není cukr, ale suvenýr. Z kostky cukru se stal suvenýr. To jsme to myslím po 170 letech dotáhli docela daleko. A důvod?

Jako důvod se nabízejí hygienické podmínky. Alespoň tak mi to řekla servírka v hostinci U Šuláků, který stojí hned vedle pomníku kostky. Ta by to měla vědět. Ovšem zřejmě žije v omylu jako já. Recepční na radnici měla asi lepší informace. „Máme hotel, takže to vím přesně. Kostkový cukr je dražší,“ vysvětlila mi. Estetické hledisko jde stranou.

Kostka jako suvenýr

Také by to už mohlo někoho ťuknout – s kostkou cukru by se mohl odlišit. Nemluvě o tom, že v Dačicích by mohly restaurace nabízet kostku cukru zcela běžně. Kde jinde by to mělo smysl než tady. Zatím to v Dačicích nikoho nenapadlo. Třeba při 200. výročí.

Jinak to však s kostkou celkem umějí. Její pomník tu stojí už z dob socialismu a radnice kostku propaguje všude. I turisty na ni lapá! Pikantní je, že kostky cukru se tu přestaly vyrábět pár let po vynálezu a stejně tak rychle zkrachoval cukrovar. Archivní materiály uvádějí, že tu není dobrá půda a klima na pěstování řepy. Licenci na výrobu kostky vynálezce prodal a odešel do Vídně.

Čtěte také