5. den. Milenci na Ještědu, neviditelno a létající rampouchy

„Celou noc se ozývaly rány, jako kdyby na nás pořád něco padalo,“ říká Lucie, která s Pavlem strávila noc v šestém patře. Na Ještěd před pár lety vyrazili na výlet, padli si do oka a teď tu nocují pravidelně vždy 9. prosince na výročí svého seznámení.

„Takové počasí tu ještě nebylo, ale patří to k tomu,“ usmívá se Pavel a se svojí přítelkyní otevírá dveře do fujavice. Odjíždějí brzy, aby stihli být v Praze v práci na devátou.

Kromě těchto milenců jsem večer v restauraci spatřil ještě jeden pár, a to snad bylo všechno. Měl jsem spoustu času bloudit chodbami, hledat cestu z výtahu a obdivovat detaily ojedinělého interiéru 70. let minulého století.

Nic se měnit nebude

Ředitel hotelu Róbert Priščák mě provedl i salonkem, který má za sebou renovaci a přesně odpovídá originálu z roku 1973.

„Ještěd je na seznamu UNESCO a tady se nic měnit nesmí. Ani to nemáme v úmyslu,“ vysvětluje.

Čtěte také

Ostatně na rekonstrukci salonku dohlédl sám architekt Otakar Binar. Takže až se sem zase Lucie s Pavlem vrátí třeba za deset let, najdou stále stejný hotel a stejné místo, které spolu objevili poprvé. Co víc si mohou milenci přát…

Ještěd je prázdný asi jenom před Vánocemi, jinak jako velmi oblíbené místo, nedostatkem zákazníků nestrádá. Jenom podmínky dnešní noci jsou trochu divočejší, ale nebývá to tak časté.

Lucie a Pavel|foto: Ľubomír Smatana

Recepční Alžběta jezdí do práce lanovkou, a když kvůli větru nejede, vrací se domů z kopce pěšky. „My jsme na to zvyklí. Mám to jen pět kilometrů,“ říká.

Historii Ještědu, české stavby 20. století, si každý může přečíst. Letos oslavila čtyřicáté výročí a je opravdu skvostná.

Ovšem mě by zajímalo, jak se podařilo architektům přemluvit tehdejší mocipány, aby do toho vrazili peníze. To jsem se zatím nikde nedočetl, takže kdybyste věděli…