25. den. Lehčí než pes a přes haldy na Vojnu
Hluboké hlasy obrovských chlupatých psů se ozývaly už zdaleka a tak jsem si dával velký pozor, abych se náhodou nedostal některému blíž, než je zdrávo. Ostatně majitelé kavkazských pasteveckých psů vědí, že jejich „medvědi“ nejsou úplně ideální společníci pro cizí lidi a tak je nepouští z vodítek. Na cvičáku v Dobříši se sešli chovatelé na Malé Liščí dny a za nimi přijel i šedesátikilogramový figurant Roman Šonský, který měl za úkol trochu psy vydráždit a otestovat.
Skutečnost je podle mého laického úsudku spíše taková, že kavkazský pastevecký pes se dráždit vůbec nemusí. Ten je připravený si zakousnout kdykoliv.
Proto jsem vůbec nechápal odvahu figuranta Romana Šonského. Pracuje jako policejní psovod a při své váze je lehčí než někteří psi.
Když se oblékl do vesty a patrně neprokousnutelného kabátu, získal pár kilogramů navíc. Do jedné ruky vzal hůl a začal obcházet jednotlivé psy, aby je dostal do varu. Oči jim rudly raz dva.
Jedině na provaze
„Tohle je nejlepší figurant, kterého můžeme sehnat pro kavkazské psy,“ říká pořadatel akce Martin Záruba.
Pak ovšem dodává, že zná v republice jen tři figuranty, kteří jsou ochotni na sebe nechat skákat kavkazany. Dlužno zdůraznit, že psi jsou přivázaní u stromů a figurant chodí k nim.
„Tohle zvíře nemůžete pustit na figuranta jako jiné psy. To by špatně dopadlo. Tento pes svoji kořist likviduje,“ připomíná Záruba jednu ze zajímavých vlastností chlupatého psiska.
Roman Šonský je po každém střetu se psem zpocený a udýchaný jak po maratonu. Majitelé psů ho uctivě pozorují a spokojeně přikyvují, když jejich pes drží figuranta několik minut za rukáv a nechce pustit.
„Občas na sebe nechám pustit některé kavkazany na volno, ale musím je znát a vědět, jak koušou,“ říká figurant, který má na nohou kopačky, aby ho psi nepřetáhli a hlavně, aby neuklouzl. Na nohou nemá žádné chrániče, a to by psi snadno prokousli.
„Na to si dávám mimořádný pozor a zatím mě žádný kavkazský ovčák nekousl,“ vysvětluje Roman Šonský.
Pejsek a miminko
Kavkazský pastevecký se používá jako hlídací pes stád a v našich luzích a hájích hlídá objekty. Když někdo náhodou přeleze, tak už podle všeho o svém osudu rozhodne navěky.
„Na zahradě skočil i na mého tchána, kterého znal. Naštěstí ho kousl jen lehce,“ říká jeden z chovatelů a druhý zase ukazuje na mobilu fotografii svého psa, který leží mezi hračkami vedle mimina. „Bez problémů,“ komentuje.
V každém případě vychovávat tohle zvíře není pro každého. Zvlášť když jsem viděl, jak za sebou své pány a paničky vláčí. Když si něco takový pes umane, těžko mu to někdo rozmluví.
Akce na dobříšském cvičáku nese název Malé Liščí dny, ale s liškami to nemá nic společného. To pochází od jména chovné stanice Lištička, ze které většina kavkazských psů v Česku pochází.
Moje osobní zkušenost s kavkazským ovčákem je z Kavkazu. Naštěstí nás bylo asi dvanáct, takže kolem nás dva psi jen kroužili a pak se vrátili ke stádu.
V České republice zatím snad nikoho nenapadlo, aby nechal takového psa běhat na volno. Snad to bude tím, že na místní stáda ovcí zatím nechodí ani medvědi ani vlci, a už vůbec ne tygři.
Spolek ve čtvrtek na sobotním výletě
Další příhody už byly mnohem klidnější, protože jsem se vydal ze Svaté Hory u Příbrami ke komunistickému pracovnímu lágru Vojna.
Přidal jsem se k lidem ze Spolku ve čtvrtek, kteří léta organizují v Příbrami kulturní a společenský život a občas si vyrazí jen tak na výlet. Inspiraci v jejich stovce akcí, na které obvykle ve čtvrtek chodí od padesáti až po čtyři tisíce lidí, hledejte na www.spolekvectvrtek.cz
Vybraná trasa vedla mezi haldami a bývalými uranovými doly a mezi bývalými kasárnami a dalšími zdemolovanými nebo chátrajícímu objekty. Krajina hodně narušená a ovlivněná, ovšem příroda si pomalu a vytrvale bere zpět to, co jí člověk sebral.
Typickým příkladem je autobusové nádraží vedle uranového dolu, kde už hezkých pár let autobusy nezastavují a žádní horníci nenastupují. U cestz stojí nová cedule, která oznamuje, že tudy chodili i komunističtí vězni z lágru Vojna do práce a zpátky.
Pracovní tábor Vojna dnes patří Hornickému muzeu v Příbrami. Je jediným dochovaným komunistickým vězením v ČR a pro veřejnost bývá otevřený v úterý a v pátek.
V mlze působí dost přízračně. Přes ostnaté dráty se lze podívat jen pár metrů, ale bývalá strážní věž a člověk na žebříku vidět jsou. Nad branou do tábora se skví velký nápis Prací ke svobodě. Samozřejmě, že jasně nabízí srovnání se stejnými nápisy v nacistických koncentračních táborech Arbeit macht frei.
Jenže nápis Prací ke svobodě nikdy na tomto místě nebyl. Ten sem instalovali, až když tábor přetvořili na muzeum. Podle mě je to nefér, srovnávat Vojnu s Osvětimí.