Zkoušíme cirkus na osmi metrech krychlových, říkají artisté z Atelieru Lefeuvre André
Velká artistická čísla na prostoru omezeném ze všech stran: to jsou představení francouzského novocirkusového souboru Atelier Lefeuvre André. Jsou to jedny z výrazných zahraničních tváří čtrnáctého ročníku festivalu Letní Letná, který je od minulého týdne v Praze. Artisty Jean-Paula Lefeuvra a Didiera Andrého jsme zastihli v šapitó v letenském parku.
Projekt, který jste přivezli na Letní Letnou je trochu neobvyklý. Jak byste ho v popsali v několika větách?
Didier: Jsou to taková dvě zvláštní sóla. Já začínám prvním představením, jmenuje se „Cirkus u mě“. To druhé si vytvořil Jean-Paul, je to taková slovní hříčka o člověku a autobusu, vyslovuje se to stejně Ni Omnibus. Hrajeme v úplně specifickém prostoru osmi metrů krychlových a to je název třetího představení, které tu hrajeme. V tom třetím kusu se vlastně obě sóla prostřídají a je dobré to vidět oboje najednou, protože můžete snáze vnímat rozdílnost mezi naším pojetím. Jako dobrý dějový efekt funguje i to, že když jeden hraje, druhý ho trochu režíruje a stará se mu o technické zázemí, takže tam máme i pár interakcí.
Nechci se pouštět do detailů, abych příliš neprozrazovala děj. Jedna věc mě ale opravdu zajímá. Když hrajete na takhle maličkém prostoru, kam se člověk sotva postaví, co od toho můžeme jako diváci čekat? Je to akrobacie? Magie? Když tomu říkáme nový cirkus, musí to být propojené ještě něčím jiným než zvláštním konceptem.
Jean-Paul: No právě, z hlediska nového cirkusu už je nový ten samotný limit osmi metrů krychlových, protože takhle omezený prostor se prostě v novém cirkusu nepoužívá. A právě to pro mě byla největší výzva, co se dá ve stísněném uzavřeném prostoru vůbec technicky provést. Já osobně jsem dost posedlý technikou, technickým provedením jednotlivých čísel, ať už je to akrobacie, žonglování nebo magie. Mě nezajímá jen samotná hra, ale všechno, co je za ní.
Velká část vašich představení stojí na humoru. Reagují na vás lidi všude stejně? Třeba ve Francii a v jiných zemích?
Didier: Tohle představení jsme tu ještě nehráli. Na Letní Letné jsme už hráli dvakrát a české publikum nás hodně bavilo, diváci výborně reagovali, měli radost jako malé děti. Zároveň mám ale pocit, že dobře pochopili, o co v našich představeních jde. Nejde nám jen o legraci, vždycky se to dá interpretovat ve více rovinách. A náš humor ne vždycky každý chápe. Tady to zafungovalo, přijde mi, že třeba ve Francii jsou diváci o dost zdrženlivější.
Jean-Paul: Ještě k té předchozí otázce, která souvisí s tím, co říká Didier. Všechna naše představení spojuje jedna věc – určitý smysl pro absurditu. My jsme vůbec trochu absurdní dvojka. Jsme maximálně upřímní, rádi vyprávíme, rádi si hrajeme s pointou. To je pro nás dost charakteristické.
Přijeli jste před pár dny, vrátili jste se s odstupem několika let a mezitím Letní Letná hodně narostla, změnila se. Jaký máte z festivalu pocit?
Didier: Já na to vzpomínám moc rád, byli jsme tu dvakrát a těšili jsme se i teď. A tedy mám i lehké obavy, jestli se to lidem bude líbit…
Jean-Paul: ...no, i když se smějeme, samozřejmě trochu strach máme oba. Právě proto, že už jsme tu hráli a lidi byli tak skvělí, radostní, spokojení. A teď najednou tu stojíme s něčím novým a ptáme se sami sebe – co asi lidi řeknou tomuhle formátu? Budou srovnávat s tím, co už viděli? Bude to pro ně srozumitelné? Budou zase reagovat? Bude se to tady na festivalu líbit?
Didier: A neradi bychom je zklamali – aby si neřekli, že posledně to bylo mnohem lepší. Určitému srovnávání se samozřejmě nevyhnete, to by pak snad ani nebylo divadlo, kdyby se nebylo divácky od čeho odrazit. Ale pořád doufáme, že se naše novinka bude lidem líbit.
A budete tady mít čas podívat se na svoje kolegy?
Jean-Paul: Já doufám, že něco stihneme, rádi se chodíme dívat na ostatní představení.
Didier: Když to tak počítám, tak tu máme tři dny, kdy sami nehrajeme – takže aspoň tři věci od jiných souborů chceme určitě vidět.