Zisky a ztráty asanace pražského ghetta
V minulých dvou pořadech jsme se v příspěvcích věnovali pražské asanaci. Zákony, které ji umožnily, vstoupily v platnost před 120 lety. Dnes náš miniseriál věnovaný této události zakončíme třetím příspěvkem, jehož tématem jsou zisky a ztráty asanace.
Pražská asanace se stala na desítky let traumatem české společnosti. Ne proto, že byly zbořeny řadové domy starého židovského ghetta, spíše bylo litováno staroměstských ulic, Platnéřské, Kaprovy, části Dlouhé a severní strany Staroměstského náměstí. Navíc se nově postavené domy přezdobené historizujícím a secesním dekorem, s bizarními nárožními vížkami a arkýři netěšily obdivu uměnímilovné části společnosti. Jejich sloh byl již v době výstavby shledáván pokleslým, natož pak v době první republiky, které vládl ornamentu prostý funkcionalismus.
Není proto divu, že některé ze soutěží na dostavbu Staroměstské radnice po druhé světové válce zahrnovaly do řešeného území i velkou část severního okolí náměstí, a nově tak asanovaly samu asanaci. Jiný pohled na asanační historii se pak zrodil v období socialismu, které odsuzovalo asanační podnik jako produkt kapitalistické stavební spekulace uskutečněné na úkor středověkých hodnot města.
Jak pohlížet na ztráty a zisky pražské asanace dnes, z bezpečného odstupu 120 let od přijetí asanačních zákonů?
Především je třeba si uvědomit, že doba, která jako řešení problému zanedbané historické čtvrti zvolila její demolici, si tehdy jiným způsobem poradit nedokázala a důvod hledat jiné řešení ani necítila. Jako architektonicky cenné byly shledávány pouze duchovní stánky, ať to byla synagoga nebo křesťanský kostel, případně velký šlechtický palác, nikoliv ovšem již zajímavý měšťanský dům.
V případě Josefova byly zachováníhodnými naštěstí shledány též starý židovský hřbitov a radnice. Teprve dnes však víme, že pokud by byl ušetřen alespoň kousíček ghetta, jedna dvě ulice v blízkosti Staronové synagogy, židovské radnice a hřbitova, šlo by o unikátní památku světového významu a přitažlivosti.
Nejsme dnes již ovšem nesmiřitelně odmítaví ani k asanační zástavbě. Pohled na část města kompaktně postavenou ve dvou desetiletích na přelomu 19. a 20. století má svoji zřejmou architektonickou hodnotu a půvab. Časový odstup nás činí shovívavými i vůči přebujelé ornamentice fasád. Studovat slohové tvarosloví jednotlivých domů může být pro pozorovatele dokonce zábavné a postup asanačních prací z něj číst jak z knihy.
Ačkoliv se to na první pohled nezdá, i nový Josefov zachovává v mnohém památku původního ghetta. Jeho uliční linie jsou většinou jen rozšířenými a narovnanými původními ulicemi, jejichž směr, křížení a funkce tak vlastně trvají od středověku. Díky tomu, že alespoň šest synagog a radnice zůstaly stát na svém místě, půdorys zaniklého ghetta se nepřehlédnutelně propisuje do současného města. Tuto přítomnost minulosti je třeba považovat za velkou duchovní hodnotu dnešního Josefova.
Autorka pracuje v Muzeu hlavního města Prahy.
