Výšivky Markéty Šestákové zobrazují Romy za starých časů a vyzařují klid
Romský rok, křtiny, svatba, dušičky, Romové u ohně či při tanci – takovéto romantické scény zachycuje na svých vyšívaných obrazech Markéta Šestáková, jejíž díla jsou součástí výstavy Otevřená cesta / Phundrado drom v Národopisném muzeu Národního muzea v Praze. Výstava představuje na 250 zajímavých exponátů ze sbírek brněnského Muzea romské kultury a Markéta Šestáková a patří k pětici romských umělců s osobitým styl, kterým je věnována větší pozornost.
Vyšívané obrazy Markéty Šestákové vyzařují klid a radost, přitom život se s touto ženou nemazlil. Po smrti matky vyrůstala v dětském domově a šťastné nebylo ani její manželství. Pracovala v dělnických profesích, ale po pádu totality přišla o práci. Díky tomu se však začala intenzivně věnovat své zálibě.
„Tvořím od roku 1992 a začalo to tím, že vyšel časopis Amero lav, který se vydával v Brně a byl v něm redaktor Janko Horváth. Chtěl, abych mu něco do toho časopisu namalovala, bylo jedno co, ale něco romského. Tak jsem něco namalovala a poslala jsem mu první obrázek, který jsem vyšila jako dík za to, že mě nechal do toho časopisu přispívat. On ho dal Janě, Jana za mnou asi za dva roky přijela a začala ode mě kupovat obrazy. Takže mě vlastně motivoval Janko Horváth.“
Zmíněná Jana je ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová a obrazy Markéty Šestákové se od té doby staly významnou částí muzejních sbírek. A jak vlastně tuto rodačku z Českých Budějovic napadlo vyšívat?
„Mě hrozně moc bavilo malování, a protože jsem vyrostla v dětském domově a neměla jsem vystudovanou školu, tak jsem musela jít do práce, abych odevzdávala peníze. Takže jsem to opustila. Ale potom právě ten Janko Horváth mě začal inspirovat, pořád mě popoháněl, abych něco dělala, a já jsem si řekla: ’Furt něco malovat na papír nemá cenu, já bych chtěla vytvořit něco, aby to mělo velkou cenu, aby to bylo pěkné a velké. Když můžou Němci šít obrázky těch jejich Alp a kytiček, tak já to zkusím vyšít jako romské téma.‘ No, a líbilo se to, tak od té doby jsem začala vyšívat romské věci, chtěla jsem hlavně tu starou dobu. A byla jsem moc ráda, že jsem trošku uplatnila to své malování, místo štětce mám jehlu a místo barev mám bavlnky. Takže vlastně maluji jehlou a bavlnkami. A jsem ráda, že se to naučila a hlavně že se to lidem líbí. A jde to docela na dračku, lidé v tom vidí klid. A mě to hrozně baví.“
Inspiraci pro svá díla čerpá z vlastní hlavy.
„Spíš když jsem se někde něco dočetla nebo viděla nějaký film, třeba Cikáni jdou do nebe, jak ještě jezdívali těmi vozy. Každá věc je v člověku – buď má nadání na malování, nebo na sport, na psaní, každý má na něco nadání. A mně to v té hlavě samo jde, já došiju obrázek a už vím, jaký další budu šít. Nevím, kde se to ve mně bere. A hlavně u toho mám hrozný klid, moc se u toho uvolním a dávám do těch obrázků krásnou energii, protože jsem v klidu a hlavně mě to baví. Ty obrázky jsou pozitivní, není v nich žádný stres a chci, aby lidem dělaly radost, když si je koupí.“
Markéta Šestáková je aktivní také literárně. Její povídky vyšly v několika publikacích nakladatelství Kher.
„Začala jsem psát – to už je dávno, to bylo v roce 2002. Měla jsem něco v hlavě, poslala jsem to do Kheru, kde to chtěli, líbilo se jim to, otiskli to. Já miluju pohádky, někdo se mi bude smát, ale já se dívám třeba na Šmouly, jsem pořád dítě. A tak jsem si řekla, že nějaké pohádky napíšu. Napsala jsem jich asi třináct, v Kheru se líbily a řekli, že je vydají. Všechno se to rodí v mé hlavě. Někdo nad tím dlouho přemýšlí, ale já si k tomu sednu a mám to za půl hodiny napsané.“
Pět povídek Markéty Šestákové letos v březnu odvysílal Český rozhlas Vltava.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
