Výprasky jako výchovná metoda ve věřících rodinách?
Bít, či nebít, to je oč tu běží. Nebudeme řešit filozofické otázky ani anglického dramatika Williama Shakespeara, ale otázky výchovy dětí. Máme v ní totiž stále mezery. V Česku loni Ministerstvo práce a sociálních věci evidovalo 7527 případů týrání, zneužívání nebo zanedbávání dětí. To jsou ale pouze odhalené případy. O tělesné týrání šlo zhruba u osmi set chlapců a dívek. Devět dětí loni na následky týrání nebo zanedbání zemřelo.
O výchově dítek v Česku pojednává nový dokumentární film Tomáše Škrdlanta Bít, či nebít. Film nedává jednoznačné odpovědi ohledně fyzických trestů, naopak nabízí škálu přístupů k výchově dětí. Některé výpovědi, kdy aktér předvádí proutek a argumentuje Biblí, by ovšem mohly svádět k zobecnění, že v křesťanských rodinách se bití používá jako prostředek upevnění autority otce.
Dokumentarista Tomáš Škrdlant k tomu říká: „Křesťanské rodiny, které jsem poznal já, jsou v první řadě velmi různorodé. To, že se něco děje v jedné, nevypovídá nic o dění v jiné.“
Chybějící čísla
Obecně lze jen těžko říci, jak moc rozšířené fyzické tresty v Česku jsou. Statistik ohledně trestání dětí k dispozici moc nemáme. Loni dělala dotazníkový výzkum pro svou bakalářskou práci Lucie Kochánková a osmdesát procent jejích respondentů uvedlo, že tělesné tresty ve výchově předškolních dětí používá (dotazník najdete zde). Tato čísla ale nelze nijak zobecnit.
Bití dětí není jen českou specialitou, například ve Spojených státech se děti nevyhnou fyzickým trestům ani ve škole. Nejvíc školáků to pocítí v Texasu, na druhém místě je Misisipi a například na devátém Florida.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
