Všichni jsme aktivisté, říká autorka výstavy BíLá Místa, která odkazuje na hnutí Black Lives Matter

“Původně jsem chtěla být herečkou, potom režisérkou. Nakonec jsem začala díla, která jsem natočila, vystavovat, čímž jsem se dostala k umění a spřátelila se s lidmi, kteří se mu také věnují. Všichni jsme vlastně aktivisté,” říká Věra Horváthová a dodává, že na rozdíl od řady jiných umělců začala svá díla nejprve vystavovat ve světě a až poté na domácí půdě:

“Nejdřív jsem vystavovala v zahraničí – v Maďarsku, ve Francii, v Indii – a až poté v České republice.”

Přestože se nedostala na DAMU, na práci s kamerou nezanevřela.

“Jsem hrdá na to, že jsem na přijímačkách byla první pod čarou. Zkusila jsem pak AVU, kde mě vzali, ale zjistila jsem tam, že láska k příběhu je pro mě víc než nová média.”

Více jak deset let je členkou aktivistické skupiny Romane Kale Panthera, která skrze umění bojuje za lidská práva utlačovaných:

“Skupinu založila Tamara Moyzes, se kterou už jsem dříve spolupracovala. Snažíme se reagovat na věci, které nejsou v Čechách nebo na Slovensku v pořádku. Hlavně co se týče romské menšiny.”

V minulosti upozorňovali například na vepřín v Letech u Písku:

“Jako první jsme upozorňovali na paterčata, což bylo tenkrát hodně probírané téma. Na Slovensku to zase byl soudní proces, kdy policisté zadrželi romské děti a nutili je, aby se navzájem mlátily. Pro Romy to bohužel dopadlo špatně, soud nepřijal jako důkazní materiál ani nahrávku oněch policistů, kterou si během toho sami pořídili.”

Hnutí Black Lives Matters

Do poloviny října je v Galerii Hraničář k vidění výstava BíLá místa, kde se vedle Horváthové představila celá řada umělců, jako např. Tamara Moyzes nebo Lukáš Houdek.

“BíLá Místa odkazují k neviditelnosti menšin v majoritní kultuře, proto také obsahuje písmenka BLM, tedy Black Lives Matters. Výstavou se snažíme připojit k tomuto hnutí. Zaměřuje se na díla romských a proromských umělců a umělkyň, kteří díly upozorňují, že menšiny se neobjevují v majoritní kultuře. Ani v současnosti, ani v historii.”

Horváthová je přesvědčená, že umělec se nesmí bát vyjadřovat se k palčivým tématům nebo kauzám, které rezonují společností.

“Lidé potřebují znát i druhý pohled. To, co běžně z tramvaje nevidíte. Umělec si to může dovolit, brát to ironicky, až sarkasticky. A je jenom dobře, když to dělá.”