Volby na Tchaj-wanu zahájily novou etapu ve vztazích této země s Čínou

Občanskou válku, která trvala dvě desetiletí, nacionalisté prohráli v roce 1949. Stáhli se na ostrov Tchaj-wan a další půlstoletí si s komunisty nemohli přijít na jméno. Animozita se projevovala v ozbrojených srážkách různé intenzity, v oboustranných plánech na invazi na území protivníka a v bitvě o členství v OSN. I v tomto střetu zvítězili komunisté. Ale ani tato druhá výhra nijak nezmírnila jejich nenávist ke Kuomintangu, který z Tchaj-wanu udělal nedobytnou pevnost.

A nastojte, ve víkendových parlamentních volbách na Tchaj-wanu zvítězil právě Kuomintang, a to drtivě, má tři čtvrtiny parlamentních křesel - a čínští komunisté mají z úspěchu tradičního arcinepřítele obrovskou radost. Jak je to možné?

Je to vlastně prosté.

Dnešní Kuomintang už není stranou generalisima Čankajška, která na Tchaj-wanu s odvoláním na komunistickou hrozbu udržovala čtyřicet let výjimečný stav a diktaturu. Od roku 1991 si Tchajwanci mohou parlament i prezidenta vybírat svobodně. Zpočátku ještě dávali přednost kandidátům Kuomintangu, což se Číně v té době hrubě nelíbilo. V polovině devadesátých let, kdy Tchaj-wan poprvé volil svého prezidenta přímo, zkusila Čína nátlakovou taktiku. "Testovala" své rakety tak, že je před tchajwanskými volbami nechávala přelétávat nad ostrovem. Poselství bylo průhledné: "Tchajwanci, nezvolte prezidentem Li Teng-chueje z Kuomintangu! My ho nechceme - a chceme, aby vám to bylo zcela jasné."

Tchajwanci však tehdy prezidentem zvolili právě Liho, a nepomohly ani rakety, ani zoufalé výkřiky čínské propagandy, že Li je zlodějíček, kriminálník a zlotřilec, jehož pach bude dějiny zamořovat ještě po myriádě let. Ovšem mělo být ještě hůře, tedy z čínského hlediska. Ve dvou následujících tchajwanských prezidentských volbách - a na tomto místě připomeňme, že Tchaj-wan má prezidentský, nikoli parlamentní model vlády - podlehli kandidáti Kuomintangu Čchen Šuej-pienovi, vůdci tchajwanské Demokratické pokrokové strany. A tu teď Peking snáší mnohem hůře než Kuomintang. Cílem Demokratické pokrokové strany je totiž úplná nezávislost Tchaj-wanu, nejen nezávislost faktická, jaké se ostrov těší nyní.

Demokratická pokroková strana tvrdí, že budoucnost Tchaj-wanu a Číny musí být rozdílná a že Tchaj-wan patří do OSN jako nezávislý stát. A to nikoli pod svým dosavadní jménem Čínská republika, nýbrž právě pod názvem Tchaj-wan.

Čínské komunisty, kteří ostrov považují jen za dočasně odtrženou provincii, dovádějí takové řeči k nejvyšší zuřivosti. Právě proto se jejich tchajwanským koněm mohl paradoxně stát Kuomintang, který je s ostrovním statem quo spokojen a o úplné, formální nezávislosti Tchaj-wanu neuvažuje. Sázka Čínské komunistické strany na Kuomintang je překvapivá jen částečně: obě strany se sice nikdy neshodly v tom, kdo má právo na vládu nad celou Čínou, vždy se však shodovaly v názoru, že Tchaj-wan a Čína jedno jsou. A po letech otevřeného nepřátelství došly k tichému srozumění, že i když Čína je jedna, vláda nad ní je alespoň dočasně rozdělena. To ponechává cestu k nějaké budoucí dohodě. Proto dnes může šéf Kuomintangu a vítěz víkendových voleb Ma Jing-jou slibovat, že zlepší vztahy s Čínou.

Možná se mu v první fázi podaří vyjednat alespoň přímé letecké spojení mezi ostrovem a Šanghají, což by dobu letu zkrátilo o pět a půl hodiny. Zatím se musí létat nepřímo, s mezipřistáním v Hongkongu, a to velmi vadí tchajwanským průmyslníkům a obchodníkům. Vláda Demokratické pokrokové strany nemohla v Pekingu prosadit nic, protože komunisté s ní odmítali jednat. Vůči Ma Jing-jouovi si Peking pár gest dovolit může. A jistě mu rád vyjde vstříc, už jen proto, že Ma je po přesvědčivém vítězství ve volbách parlamentních i pravděpodobným vítězem březnových voleb prezidentských - což z něj, k spokojenosti Pekingu, udělá tvůrce tchajwanské politiky. Politiky, která bude vůči čínským komunistům vstřícnější a méně konfrontační.

Na to se ale netěší jen čínští komunisté, nýbrž i Spojené státy. Vyhrocování napětí v čínsko-tchajwanských vztazích jim nebylo po chuti a odpovědnost za eskalaci přičítaly především Čchen Šuej-pienovi. Jeho nápad, že prezidentské volby doprovodí referendum, zda má Tchaj-wan pod tímto jménem vstoupit do OSN, označila americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová za "provokativní politiku". Status quo v čínsko-tchajwanských vztazích je i v americkém zájmu. To nejhorší, co si Washington v této oblasti dovede představit, je rozhodování, zda v případném čínsko-tchajwanském válečném konfliktu přijít či nepřijít na pomoc svému letitému spojenci z Tchaj-peje.

Spojené státy se ještě nerozhodly, zda je Čína spíš partner, anebo rival, v jednom se však s ní shodují: v požadavku na tchajwanské politiky, aby se chovali v uvozovkách "rozumně".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .