Věci, pro které se trpí, jsou ty, pro něž stojí za to žít, říkával Jan Patočka. Umučila ho StB

„Působil na každého člověka tím, jak bral tu filosofii vážně. Byl až posedlý,“ vzpomínal v Českém rozhlasu na svého tchána filosof a vysokoškolský učitel Jan Sokol.

Patočka, který nikdy nebyl politickým aktivistou, se sblížil s politickým disentem v téměř 70 letech, v dobách normalizace v polovině 70. let 20. století. Václav Havel jej požádal o podporu petice za perzekvovanou skupinu Plastic People of the Universe ("Tato hudba se mi nelíbí, ale budu bojovat za to, aby ji mohli svobodně hrát"). Poté následuje vznik Charty 77 a Patočka se spolu s Havlem a bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem stal jedním z trojice jejích prvních mluvčích.

„Patočku dopálilo, že i takováto maličkost té moci vadí a že si vyleje zlost na takových prima klucích, kteří si chtějí dělat hudbu,“ říká Sokol.

V jednom z doprovodných textů k Chartě Patočka napsal: "Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít."

Komunistický režim označil iniciátory Charty 77 za samozvané elitáře a ztroskotance a Patočku za "reakčního profesora, který se dal do služeb antikomunismu". Do vazby putoval 10. ledna 1977, osudovou se mu ale stala březnová schůzka s nizozemským ministrem zahraničních věcí Maxem van der Stoelem. Po ní byl Patočka znovu zatčen a podroben jedenáctihodinovému výslechu, na jehož následky (na mozkovou příhodu a selhání srdce) zemřel.

„Profesor Patočka je dnes spolu s dalšími jednotlivci z řad československých občanů pomocníkem antikomunistických kruhů v jejich kampani proti Československu,“ vysílal tehdejší Československý rozhlas.

StB pak zvýšila svou pozornost, Patočku zvala na opakované výslechy, které špatně snášel. „Nebylo to tak, že by ho tloukli nebo mučili. Patočka se jim snažil vysvětlit, co dělá. Oni jakoby poslouchali a když výklad skončil, tak začali znovu. Tohle mu udělali během dne několikrát. A tohle ho, myslím, nejvíce deptalo. Rozhodujícím momentem bylo, když přijel holandský ministr zahraničí a nabídl Patočkovi setkání,“ popisuje Sokol.

Na schůzce, ze které se dochoval zvukový záznam, v němčině ministrovi vysvětloval, že Chartě nejde o ústavní změny, ale jen o uplatňování československých zákonů.

Komunistický režim zuřil. Po výslechů 3. března 1977 se Jan Patočka zhroutil. Jeho pohřeb rušil hluk policejní helikoptéry a jeho účastníky monitorovala StB, přesto se stal velkou protikomunistickou demonstrací.

Co je podstatné, nelze vidět, slyšet, přečíst

Hlavní část Patočkova filozofického díla, jehož jen malá část vyšla za jeho života v Československu, je věnována fenomenologii, kde navázal na Husserlovo učení o "přirozeném světě" bezprostřední lidské zkušenosti. To, co je podstatné, nelze vidět, slyšet, "přečíst" žádným způsobem, lze to jenom prožít, tvrdí fenomenologové s tím, že vše, oč jde, jsou naše vztahy k okolnímu světu; čím lepšími, vnímavějšími a zodpovědnějšími lidmi jsme, tím více poznáváme - a svět se tím zlepšuje.

Lidský život chápal Patočka jako trojí pohyb: pohyb zakotvení či přijetí, pohyb sebeprosazování ve světě a pohyb "sebezískání v sebevydanosti". Patočka také rozvinul Platónovu myšlenku "starosti o duši", která je podle něj jádrem evropské identity.

Nejoriginálnějším Patočkovým dílem je jeho poslední kniha Kacířské eseje o filozofii dějin (1975), kde předpověděl hlubokou krizi technokratického pojetí světa. Patočka připomněl potřebu "solidarity otřesených" a volal po rozpomenutí se na hodnoty, pro něž stojí za to obětovat i život.

Patočka se též zabýval dílem Komenského či Masaryka, českou literaturou a divadlem, do češtiny přeložil například Hegela či Herdera. K jeho žákům patří kupříkladu Václav Bělohradský či Ladislav Hejdánek.

Turnovský rodák (narodil se 1. června 1907 v rodině středoškolského profesora) začal po maturitě studovat romanistiku, slavistiku a filozofii na Univerzitě Karlově (UK). Jako stipendista pobýval rok v Paříži, promoval v roce 1931 v Praze prací o pojmu evidence a ve studiích poté pokračoval na univerzitách v Berlíně a Freiburgu. Zde studoval u Martina Heideggera a spřátelil se s Husserlem, jehož dílo pomáhal zachraňovat před zničením nacisty a jenž Patočkovi věnoval jako znamení přátelství čtenářský pultík, který mu kdysi za studií v Lipsku daroval T. G. Masaryk.

V roce 1937 po návratu do Prahy se Patočka habilitoval prací v oboru fenomenologie Přirozený svět jako filozofický problém a začal učit jako soukromý docent na filozofické fakultě. Po uzavření vysokých škol byl profesorem na gymnáziu, koncem války byl totálně nasazen na stavbě tunelu. Po roce 1945 začal na univerzitách v Praze a v Brně přednášet nejstarší dějiny řecké filozofie. Po únorovém převratu však musel v roce 1950 z ideologických důvodů z univerzity odejít, pracoval v Masarykově ústavu a poté v Pedagogickém ústavu Akademie věd. Psal odborné články a překládal, což mu umožnilo uživit nemocnou manželku (zemřela v 1966) a tři děti.

V 60. letech se stal knihovníkem ve filozofickém ústavu Akademie věd a v roce 1968 se jako profesor vrátil na UK. O tom jednou kněz Tomáš Halík napsal: "Tradovaná verze, že Patočka začal větou 'Kdeže jsme to v roce 1950 skončili?', je sice legenda, ale není příliš daleko od pravdy. Pan profesor vzal křídu a řekl: 'Aristoteles definuje v Knize metafyzik filozofii takto..,' a začal psát řecky na tabuli."

V roce 1972 byl Patočka donucen - již potřetí - odejít z místa vysokoškolského profesora (do penze), byl mu zabaven pas, a tak začal přednášet v soukromí.