V Senátu u příležitosti Dne památky obětí holocaustu za Romy promluvila Jana Horváthová. V její rodině se o holocaustu mluvilo na konci každé velké rodinné oslavy

Ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová, bývalá židovská osvětimská vězenkyně Eva Pokorná a předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček promluvili při vzpomínkovém setkání 27. ledna 2020 ke Dni památky obětí holocaustu
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová, bývalá židovská osvětimská vězenkyně Eva Pokorná a předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček promluvili při vzpomínkovém setkání 27. ledna 2020 ke Dni památky obětí holocaustu

V pondělí uplynulo sedmdesát pět let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim. Toto významné výročí se připomínalo na mnoha místech a také v českém Senátu, kde se u příležitosti Dne památky obětí holocaustu každoročně koná slavnostní setkání přeživších, zástupců státní správy a diplomatů. K zúčastněným letos promluvila i ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová.

Jana Horváthová byla ve své rodině se vzpomínkami na dobu válečnou konfrontována už od nejútlejšího věku.

„Od dětství jsem to nikdy neslyšela úplně souvisle, protože se to nikdy nevykládalo úplně vcelku. Ale na druhou stranu se o tom mluvilo na konci každé velké rodinné oslavy. Takže já jsem se o to dost dlouho ani nijak nestarala, protože to bylo všude někde kolem. Kromě toho člověk začíná brát rozum až někdy kolem patnácti let, kdy mi teprve začalo docházet, co se vlastně stalo. A nejvíc jsem ten příběh rodiny Holomkovy za 2. světové války pochopila až v době vysokoškolského studia, kdy jsem se začínala věnovat dějinám Romů a teprve tehdy se mi ten příběh celý otevřel – jak to bylo hrozné a jak ta rodina utrpěla – a už nikdy se po válce nemohla dát dohromady.“

Právě v Osvětimi totiž našla smrt valná část jejích předků z rodu Holomků – na Moravě dlouhodobě usedlých Romů.

„Přímo z té naší rodiny to bylo 30 lidí, kteří se nevrátili. Bylo hodně zajímavé, že z té naší rodiny se z Auschwitz II-Birkenau nevrátil nikdo, nikdo z nich nepřežil. A ti, kteří byli ze vzdálenější rodiny a přežili to, přinesli vzpomínku, jaký byl konec těch členů rodiny. Dva z těch dědečkových bratrů byli zastřeleni za pokus o útěk, oni byli v té skupině, myslím, sedmi Romů, kteří se pokusili o útěk z Auschwitz II-Birkenau a byli na útěku chyceni a potom pro výstrahu popraveni. Takže oni mají i své medailony v osvětimském muzeu.“

Dědečkem Jany Horváthové byl doktor Tomáš Holomek – první romský právník v bývalém Československu.

„Můj otec a jeho sestra se mohli narodit jen díky tomu, že jejich otec a můj dědeček se ukrýval před nacisty. On byl varován ještě před tím, než začaly hromadné transporty Romů, protože byl jediný romský vysokoškolák u nás a měl na něj spadeno šéf německé kriminální policie, která měla sídlo v Brně Joseph Franz Herzig, protože on sám nebyl vzdělaný. Ale za pomoci českých spolupracovníků dokonce tohoto Herziga, za pomoci českých protektorátních četníků a místních četníků tam na Slovácku se podařilo toho dědečka zachránit tím, že oni ho varovali, když přijížděl domů, že už na něj čekají se zatykačem. Tak on okamžitě utíkal, skrýval se, až se dostal na Slovensko a tam v různých romských osadách, jak mi to vyprávěl, přežil 2. světovou válku. Ale nebezpečí potom hrozilo i mému tatínkovi a jeho sestře, kteří byli takzvaní cikánští míšenci. O jejich záchranu se zasloužila jejich neromská maminka, která velmi statečně ty děti skrývala a přesouvala se po různých příbuzných, které měla na celém Slovácku. Takže když se dozvěděli, že je takzvaně někde šťára, tak ona už v noci nebo různě utíkala s těmi dětmi, než skončily ty transporty Romů. Pak v 2. polovině roku 1944 to už utichlo, a tak se vrátili domů.“

Jany Horváthové jsem se ještě zeptala na Památník holokaustu Romů a Sintů v Letech u Písku, o jehož budoucí podobě se bude jednat v brzké době.

„Teď je v běhu první kolo krajinářsko-architektonické soutěže o budoucí podobu památníku v Letech u Písku. A ve dnech 6. a 7. února bude porota vyhodnocovat těch 41 návrhů, které do soutěže přišly.“

Návrhy přišly z celého světa, dokonce až ze vzdáleného Japonska. Z nich porota vybere sedm, které postoupí do druhého kola. Jejich autoři budou vyzváni, aby návrh dále rozpracovali.

„Pak začne druhé kolo a to by měla porota vyhodnotit snad během prvního květnového týdne. Poté bychom měli znát vítěze soutěže.“

Porotu soutěže vede architekt Josef Pleskot.