V horách jde vždy o křehkou rovnováhu mezi bolestí a životními funkcemi, říká záchranářka

Horská medicína je odvětvím klasické medicíny, má nejblíže k urgentní medicíně. Zahrnuje péči nejen o zraněné, ale i akutně nemocné. Expediční a vysokohorská medicína se potýká s nedostatkem kyslíku ve vysokých horách.

Druhá oblast zahrnuje nemoci spojené s chladem, omrzlinami i lavinovými traumaty. Třetí je nejčastější, jde v ní o záchranu lidí v zimním a horském terénu. Ta má svá specifika.

Je ve vašem zájmu, zachovat vás při vědomí. Vychytat tu křehkou hranici mezi tím, že chceme utlumit bolest, ale léky, kterými ji tlumíme, tlumíme i životní funkce.
Kristina Höschlová

Lékař pracuje v nesrovnatelně nižším komfortu a často exponovaném prostředí, které předznamenává úplně jiný režim péče o zraněného. „Všechny v Alpách jsem léčila na sněhu, ne vždy je pěkně. Stalo se mi, že jsem otevřela tašku a sesunula se malá lavina,“ vzpomíná Höschlová.

Bezvědomí je podle lékařky pro pacienta spíš nevýhodou. „Když je člověk v bezvědomí, musíme ho napojit na přístroje. To je neskutečné harampádí, přístroje jsou těžké a je riziko, že se budou odpojovat, vypojovat, vypínat.“

Klíčové jsou podle Höschlové improvizace a intuice. „Improvizace byl náš denní chléb. Málokdo by si myslel, že v České republice věci fungují daleko lépe. Ve Francii pořád něco chybělo, bylo porouchané, zmrzlo, nefungovalo. Pořád bylo potřeba vymýšlet alternativy," říká záchranářka.