Učím se odpočívat a říkat ne, říká houslista Jaroslav Svěcený

V poslední době se o slavném houslovém interpretovi mluvilo v souvislosti se zdravím. Téměř tři měsíce strávil v nemocnici. „Bylo to psychicky náročné, ale měl jsem skvělé lékaře. Zahrál jsem pro ně děkovný koncert přímo v hradecké nemocnici. Byl hodně emotivní, ale koneckonců díky nim jsem tady,“ říká Jaroslav Svěcený.

Jablko nepadá daleko od stromu. Ani v rodině Svěcených. „S tátou se vždycky dohrabeme k výsledku,“ tvrdí dcera Julie

• Upravit
• Smazat

Julie Svěcená začala hrát na housle ve 4 letech a v 5 už stála na pódiu. Do hraní ji prý slavný otec nenutil. Dnes studuje v Londýně, spolupracuje s místním symfonickým orchestrem a hudba ji baví čím dál víc.

Housle ho prý v nemocnici zachránily. Díky nim začal po operaci cvičit celé tělo. „Svaly jsem měl jako kusy hadru, hra se mi nedařila, chvěly se mi ruce… Přesto jsem zapnul. Chtěl jsem tu být pro lidi,“ vzpomíná. První pokusy byly těžké, cítil, že nemá sílu, že není schopen zahrát plný zvuk. Ale pacienti, pro které v nemocnici hrál, ho povzbuzovali.

Kromě fyzických potíží při hře ho také trápilo, že si odvykl na společnost. Tři měsíce v nemocnici strávil sám. Musel zvládnout náročnou rehabilitaci, jejíž součástí byl i cvičný koncert pro lékaře. Bylo také třeba upravit repertoár: „Musel jsem začít od základů, učil jsem se držet tělo, ze začátku jsem vydržel stát jen patnáct minut. Bylo to jako trénink maratonce, který si přidává kilometry,“ směje se.

Osmého března ho propustili z nemocnice a jedenáctého už vystoupil na koncertě v Arménii. „Odvykl jsem si od publika. Když jsem vstoupil na pódium, byl jsem nervózní. Publikum ale bylo skvělé, z lidí v sále sálala energie. Během počátečních deseti minut jsem se oklepal a pak už jsem to pustil naplno a věděl, že to zvládnu.“

Co Jaroslava Svěceného čeká nyní? Ačkoli už zvládá i náročnější skladby, rozhodl se, že zvolní. „Plánuju, kdy budu odpočívat. A učím se říkat ne. Je to tvrdá škola. Musím si život uspořádat úplně jinak.“ Proto už nekoncertuje denně a v nabitém rozvrhu má naplánované pauzy. „Celý život jsem měl pozitivní vidění a mám ho i teď. Chci poděkovat všem, kdo mi pomohli. Opravdu jsem v nouzi poznal přátele,“ uzavírá.