Třetí říše a holocaust
Ke konci 30. let se do Československa uchýlila řada romských rodin, které prchaly z nacistického Německa a okupovaného Rakouska. Na sklonku roku 1939 nařídilo protektorátní ministerstvo vnitra svým oběžníkem všem podřízeným úřadům, aby Romy vyzvaly k okamžitému usazení, na něž byla určena dvouměsíční lhůta.
Ti z nich, kteří se nařízení nepodřídili, byli umísťováni do kárných pracovních táborů, zřízených v souladu s nařízeními vlády z března a dubna téhož roku: Romové z Čech do tábora v Letech u Písku, moravští Romové pak do Hodonína u Kunštátu. V roce 1942 byly oba tábory na základě nařízení o preventivním potírání zločinnosti po říšskoněmeckém vzoru oficiálně změněny na sběrné tábory a od 1. 8. 1942 na tábory cikánské.
Podle evidenčních soupisů, které násilné usazení provázely, se na území protektorátu nacházelo zhruba sedm tisíc Romů. Téměř totožný počet potvrdil i další soupis ze srpna 1942, během nějž byli Romové okamžitě děleni do dvou skupin: v první se ocitli ti, které četníci či příslušníci kriminální policie definovali jako osoby bez zaměstnání nebo osoby, na které by měla být uvalena policejní preventivní vazba. Ti pak byli s ostatními rodinnými příslušníky okamžitě převezeni do cikánských táborů. Ostatní Romové byli „pouze“ varováni, že zanechají-li zaměstnání či projeví-li nechuť k práci, bude s nimi naloženo stejně.
V Letech se však mezitím horečně pracovalo na dostavbě tábora, neboť původní kapacita záhy nestačila. Úmorná práce, která vězně v táboře čekala, nedostatečná strava a neúnosné hygienické podmínky způsobily vysokou úmrtnost internovaných osob. V roce 1942 zde navíc vypukla epidemie břišního tyfu a o rok později epidemie skvrnitého tyfu.
Mezi dubnem 1942 a únorem 1944 bylo vypraveno 14 transportů tzv. „asociálů“, mezi něž Romové na základě taxativního vymezení patřili. Zpravidla se však jednalo o jednotlivce, které do transportu zařadila kriminální ústředna v Praze. Z Letů samotných pak byly do Auschwitzu vypraveny tři zvláštní transporty, první v prosinci 1942 do koncentračního tábora v Auschwitzu, druhý v březnu 1943 do cikánského tábora v Auschwitzu II - Birkenau a třetí tamtéž o tři měsíce později.
Vysoká úmrtnost zasáhla i cikánský tábor v Hodoníně a rovněž odtud byly v prosinci 1942, v srpnu 1943 a v lednu 1944 vypraveny transporty do auschwitzského tábora. V menších skupinách pak byli coby asociálové přemístěni do Auschwitzu ještě v říjnu 1943 a v lednu 1944. V obou táborech byl kromě českých velitelů též výhradně český personál. Nikdo z nich nebyl po ukončení války potrestán.
Z Auschwitzu byl dále blíže neurčený počet Romů z protektorátu převezen do dalších koncentračních táborů na území Říše (Buchenwald, Ravensbrück, Mittelbau a další). Tzv. cikánský tábor v Birkenau se podle odhadů z dochovaných pramenů stal poslední stanicí asi 6500-7000 českých Romů. Necelým šesti stům se podařilo hrůzy holocaustu přežít.
(Zvláštní dík na tomto místě patří Dr. Ctiboru Nečasovi, který se holocaustu Romů na našem území věnuje již celá desetiletí, a který po celá tato léta zapisoval vzpomínky přeživších Romů a jako první začal publikovat na toto téma odborné studie.)
Represe na Slovensku
Přestože ze Slovenského státu romské transporty vypravovány nebyly, z jižního a jihovýchodního Slovenska, které byly za války přičleněny k Maďarsku, Romy transportovali do Dachau.
Ani na Slovensku se však Romové nevyhnuli tvrdým represivním opatřením: zákazu cestovat veřejnými prostředky a zákazu vstupu do veřejných prostor, tedy i měst a obcí, které mohli navštěvovat pouze v některých dnech, a to v předem stanovených hodinách. Romské děti nesměly za války navštěvovat školu a romská obydlí nesměla být blíže než dva kilometry od veřejných cest.
V roce 1941 začali na Slovensku zřizovat pro Romy pracovní a „zajišťovací“ tábory. Od podzimu 1944 do jara 1945 došlo na četných místech Slovenského státu na příkaz speciálních jednotek SS k masovým popravám romského obyvatelstva, nezřídka proto, že právě romské osady poskytovaly útočiště partyzánům.
Vztahy majoritní populace v tomto ohledu nelze generalizovat: v některých obcích se místní obyvatelé „svých“ Romů zastali, resp. udávali, že pro ně Romové pravidelně pracují, čímž se je snažili uchránit před umístěním do táborů. Na Slovensku k naplnění předpisu o odstranění romských osad a obydlí mnohdy nedošlo díky tomu, že představitelé daných lokalit uváděli, že na likvidaci nemají finanční prostředky.
Dělení Romů na našem území
K tragické historii Romů za druhé světové války se úzce váží i jistá terminologická nedorozumění. Zatímco většina autorů Romy na území bývalé ČSSR, resp. ČSFR, směle rozděluje na „Romy české“ a „slovenské Romy“ dle státní hranice, romistika se v souladu s historickými determinantami drží téhož dělení dle rozdělení před druhou světovou válkou. Za „české Romy“ či „Romy moravské“ proto označuje výlučně Romy z území, jež se později stalo protektorátem, resp. Romy, kteří byli jako skupina téměř vyvražděni. Naproti tomu „slovenskými Romy“ míní početnou skupinu, která se na území Čech a Moravy dostala v několika vlnách až po druhé světové válce.
Po roce 1945 přichází na naše území z balkánských zemí přes Maďarsko a Slovensko i nepočetná skupina kočovných Romů, dále jsou zde zastoupeni olašští Romové a několik rodin Sintů. Toto dělení zároveň odpovídá jak rozdílům v dialektech těchto podskupin, tak ve způsobu života, a proto je záhodno se jej držet i dnes.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
