Třetí říše a holocaust

Ti z nich, kteří se nařízení nepodřídili, byli umísťováni do kárných pracovních táborů, zřízených v souladu s nařízeními vlády z března a dubna téhož roku: Romové z Čech do tábora v Letech u Písku, moravští Romové pak do Hodonína u Kunštátu. V roce 1942 byly oba tábory na základě nařízení o preventivním potírání zločinnosti po říšskoněmeckém vzoru oficiálně změněny na sběrné tábory a od 1. 8. 1942 na tábory cikánské.

Podle evidenčních soupisů, které násilné usazení provázely, se na území protektorátu nacházelo zhruba sedm tisíc Romů. Téměř totožný počet potvrdil i další soupis ze srpna 1942, během nějž byli Romové okamžitě děleni do dvou skupin: v první se ocitli ti, které četníci či příslušníci kriminální policie definovali jako osoby bez zaměstnání nebo osoby, na které by měla být uvalena policejní preventivní vazba. Ti pak byli s ostatními rodinnými příslušníky okamžitě převezeni do cikánských táborů. Ostatní Romové byli „pouze“ varováni, že zanechají-li zaměstnání či projeví-li nechuť k práci, bude s nimi naloženo stejně.

V Letech se však mezitím horečně pracovalo na dostavbě tábora, neboť původní kapacita záhy nestačila. Úmorná práce, která vězně v táboře čekala, nedostatečná strava a neúnosné hygienické podmínky způsobily vysokou úmrtnost internovaných osob. V roce 1942 zde navíc vypukla epidemie břišního tyfu a o rok později epidemie skvrnitého tyfu.

Mezi dubnem 1942 a únorem 1944 bylo vypraveno 14 transportů tzv. „asociálů“, mezi něž Romové na základě taxativního vymezení patřili. Zpravidla se však jednalo o jednotlivce, které do transportu zařadila kriminální ústředna v Praze. Z Letů samotných pak byly do Auschwitzu vypraveny tři zvláštní transporty, první v prosinci 1942 do koncentračního tábora v Auschwitzu, druhý v březnu 1943 do cikánského tábora v Auschwitzu II - Birkenau a třetí tamtéž o tři měsíce později.

Vysoká úmrtnost zasáhla i cikánský tábor v Hodoníně a rovněž odtud byly v prosinci 1942, v srpnu 1943 a v lednu 1944 vypraveny transporty do auschwitzského tábora. V menších skupinách pak byli coby asociálové přemístěni do Auschwitzu ještě v říjnu 1943 a v lednu 1944. V obou táborech byl kromě českých velitelů též výhradně český personál. Nikdo z nich nebyl po ukončení války potrestán.

Z Auschwitzu byl dále blíže neurčený počet Romů z protektorátu převezen do dalších koncentračních táborů na území Říše (Buchenwald, Ravensbrück, Mittelbau a další). Tzv. cikánský tábor v Birkenau se podle odhadů z dochovaných pramenů stal poslední stanicí asi 6500-7000 českých Romů. Necelým šesti stům se podařilo hrůzy holocaustu přežít.

Vlakové koleje uvnitř tábora a hlavní brána nazývaná „Brána Smrti“ (1945)|foto: Stanisław Mucha,Státní muzeum Osvětim

(Zvláštní dík na tomto místě patří Dr. Ctiboru Nečasovi, který se holocaustu Romů na našem území věnuje již celá desetiletí, a který po celá tato léta zapisoval vzpomínky přeživších Romů a jako první začal publikovat na toto téma odborné studie.)

Represe na Slovensku

Přestože ze Slovenského státu romské transporty vypravovány nebyly, z jižního a jihovýchodního Slovenska, které byly za války přičleněny k Maďarsku, Romy transportovali do Dachau.

Ani na Slovensku se však Romové nevyhnuli tvrdým represivním opatřením: zákazu cestovat veřejnými prostředky a zákazu vstupu do veřejných prostor, tedy i měst a obcí, které mohli navštěvovat pouze v některých dnech, a to v předem stanovených hodinách. Romské děti nesměly za války navštěvovat školu a romská obydlí nesměla být blíže než dva kilometry od veřejných cest.

V roce 1941 začali na Slovensku zřizovat pro Romy pracovní a „zajišťovací“ tábory. Od podzimu 1944 do jara 1945 došlo na četných místech Slovenského státu na příkaz speciálních jednotek SS k masovým popravám romského obyvatelstva, nezřídka proto, že právě romské osady poskytovaly útočiště partyzánům.

Vztahy majoritní populace v tomto ohledu nelze generalizovat: v některých obcích se místní obyvatelé „svých“ Romů zastali, resp. udávali, že pro ně Romové pravidelně pracují, čímž se je snažili uchránit před umístěním do táborů. Na Slovensku k naplnění předpisu o odstranění romských osad a obydlí mnohdy nedošlo díky tomu, že představitelé daných lokalit uváděli, že na likvidaci nemají finanční prostředky.

Dělení Romů na našem území

K tragické historii Romů za druhé světové války se úzce váží i jistá terminologická nedorozumění. Zatímco většina autorů Romy na území bývalé ČSSR, resp. ČSFR, směle rozděluje na „Romy české“ a „slovenské Romy“ dle státní hranice, romistika se v souladu s historickými determinantami drží téhož dělení dle rozdělení před druhou světovou válkou. Za „české Romy“ či „Romy moravské“ proto označuje výlučně Romy z území, jež se později stalo protektorátem, resp. Romy, kteří byli jako skupina téměř vyvražděni. Naproti tomu „slovenskými Romy“ míní početnou skupinu, která se na území Čech a Moravy dostala v několika vlnách až po druhé světové válce.

Po roce 1945 přichází na naše území z balkánských zemí přes Maďarsko a Slovensko i nepočetná skupina kočovných Romů, dále jsou zde zastoupeni olašští Romové a několik rodin Sintů. Toto dělení zároveň odpovídá jak rozdílům v dialektech těchto podskupin, tak ve způsobu života, a proto je záhodno se jej držet i dnes.