Tomáš Kohout: Když se nadchnu, jsem na infarkt
Melancholická, praktická, disciplinovaná, zvědavá samaritánka. Chytrá, pracovitá, ale „tichá voda břehy mele“. To první je znamení Panny, to druhé čínská Koza. A to všechno je (?) Tomáš Kohout, sportovní redaktor Radiožurnálu. Jaký je život mezi běžkami, Tour de France, atletikou a skoky na lyžích?
Tenhle rozhovor začnu trochu netradičně. Tomášova znamení podle klasického i čínského zvířecího kalendáře k tomu přímo vyzývají. K těm čínským má snad i o trochu blíž, když už je Kohout...
Jedna z hlavních vlastností Panny je melancholie. Jsi melancholický?
Nemáš tam něco jednoduššího?
Dobře. Koza je zase nezávislá a důrazná. Jak moc jsi nezávislý? Pomohlo nebo ztrestalo tě to někdy při práci?
Jestli nejsem třeba důrazný melancholik? To by mohlo být. Důraz mi asi nikdy nechybí a nezávislý? To podle toho, z jakého pohledu to vezmeš. Vzhledem k tomu, že co si myslím, to řeknu, a když to řeknu, tak to řeknu dost nahlas, stane se, že občas dostanu obrazně řečeno přes ústa.
K Pannám patří zvědavost. Dobrý předpoklad pro práci redaktora :-) Dovedla tě zvídavost do nějaké prekérní situace?
Ani ne. Zvídavý sice jsem, ale nerad se pídím po věcech typu, kdo komu ukradl peníze a tak. Zajímá a baví mě zjišťovat, co za tím sportem je. Proč zrovna skokan skáče tak, jak skáče, a podobně. Zatím jsem se s nevstřícností v tomhle smyslu nesetkal.
Koza bývá „bordelářka“, Panna nemá ráda zmatek. Jak moc je to s tebou špatné?
Jsem bordelář, který někdy potřebuje pořádek. Pořádek nepotřebuju mít v práci na stole, za což už jsem dostával i pokuty. Nutně ho nepotřebuju ani v počítači, ale potřebuju určitý systém, jinak bych se v něm, když někam jedu, nevyznal.
Nechám už stranou pokoutní vědy. Sporťák tráví mimo domov velkou část roku, o tom už jsme psali v článku Co vás pálí… na sportu. Teď máš za sebou měsíční putování s Tour de France (3.–25. července) a hned následné mistrovství Evropy v atletice v Barceloně (27. července – 1. srpna). Jak se s tvou nepřítomností vyrovnává rodina? (Tomáš má malého syna – pozn. autorky)
Prostě si musela zvyknout. Moje partnerka sice byla ze začátku trošku překvapená, protože jsme se seznámili na jaře, kdy se v mých sportech moc neděje, takže jsme spolu byli často. To bylo ještě v době, kdy jsem nejezdil na Tour de France. První Tour jsem jel v roce 2004, pak jsem byl dva týdny doma a hned jsem zase odjel na měsíc na olympiádu do Atén. Myslím si, že od té doby je na to zvyklá dost. A malý si zvykl taky. Ale je fakt, že v posledním týdnu, kdy už jsem se přesunul z Francie do Barcelony, prý volal, kde je tatínek a že by tatínka rád viděl.
A tobě se po nich stýská?
Stýská, ale i sportovci se s tím naučili žít.
Které sporty „děláš“? Kromě cyklistiky a atletiky si tě posluchači asi nejvíc spojují se skoky na lyžích.
Atletiku, cyklistika, biatlon, lyžování, občas fotbal.
(Poznámka autorky: v přiloženém záznamu vítězného skoku Jakuba Jandy měl reportér, nejspíš kvůli stoupajícímu adrenalinu, poněkud potíže s počítáním - oba, Janda i Ahonen - skončili se stejným počtem bodů.)
Je něco, co tyto celkem odlišné sporty spojuje? Kromě nervů a únavy.
Společného toho mají dost. Cyklistika a lyžování jsou doplňkové sporty sebe sama. Třeba Lukáš Bauer lyžuje, ale přes léto jezdí na horském kole a je i členem jedné cyklistické stáje. Oba sporty jsou jak individuální, tak týmové, jsou si hodně podobné. A jako novinář nejsem jediný, kdo dělá tyhle kombinace – na akcích potkávám stále stejné lidi. Cyklistika, atletika, lyžování - ty sporty se dobře doplňují. Nejsou kolektivní jako míčové hry, ale základy jsou v nich stejné. Sportovec v nich nikdy nežije „sám“, ale v týmu. Třeba cyklistika je nejkolektivnější individuální sport.
Nikdy jsem tě neslyšela komentovat třeba hokej nebo tenis… Jak to tak přijde, že děláš zrovna tyhle sporty – rozdělujete si je v redakci? Podle jakého klíče?
Každý v redakci dělá buďto fotbal, nebo hokej a pak další sporty k tomu. Řekneme si, co nás baví, a podle toho si je „rozebereme“. I když fotbal dělám minimálně, dostal jsem se s ním na ta nejexotičtější místa. Jedním z největších zážitků bylo taky spolukomentování fotbalu Slavie s kolegou Kalibou.
Ty sám jsi aktivní v nějakém sportu? (Vím, že máš blízko k vodě. Tvá pomoc na dračí lodi Radiožurnálu, viz foto, byla ukázková.)
Bývávalo. Dneska už na aktivní sport nemám čas. Navíc dojíždím z Jablonce…
Jan Kaliba, který je rozhovoru přítomen, glosuje: Možná tak motorismus.
Jak ses učil Tour de France?
S historií jsem byl vždycky na štíru, ale to se dá najít a přečíst. Ale když už jedeš poněkolikáté, tak se vlastně stáváš i ty tou historií a něco si zapamatuješ. Na Tour jsem byl letos pošesté. Předtím jsem jezdíval na Závody míru, tam jsem se naučil, jak vypadá cyklistika jako závod, a získal zkušenosti.
Jak se vlastně na Tour přesouváte a co na té letošní bylo nejtěžší?
Přesouváme se autem, které si sami řídíme. Celkem to bylo osm a půl tisíce kilometrů. Novináři jezdí obvykle před pelotonem, někteří se dostanou i do něj, ale těch je míň. Nejčastěji to beru ze startu nejrychlejší trasou po dálnicích do cíle a tam se dívám na televizi na příjezd závodníků. Kdybych jel po trati, cíl nestihnu. A co bylo pro mě na té letošní nejhorší? Asi dostat nápad. Na první Tour jsem byl ze všeho vytřeštěný a točil jsem všechno. Jak už to jedu poněkolikáté, nechci se opakovat.
Pomáháte si s kolegy novináři, nebo je to „co si neurveš sám, urvou si druzí pro sebe“?
Vzhledem k tomu, že z Česka jsem celou Tour jel jen já a spolucestující kolegové z MF DNES a iDNES, rivalita tam nebyla. A s cizinci taky ne. Nejsme si navzájem konkurencí. A závodníci jsou, až na výjimky (třeba bohužel zrovna náš Roman Kreuziger), vstřícní. Po dojetí do cíle není možné se dostat ke Contadorovi, k Armstrongovi, ale třeba před startem se ke všem hvězdám dostaneš.
Co tě na letošní Tour nejvíc překvapilo?
Pořád jsem nemohl dostat nápad. To byl můj zásadní problém. A co se týče závodu, tak to, jak dopadl Armstrong. Z očekávaného souboje Contador-Armstrong sešlo, protože Lance si v prvních etapách hodně natloukl. A tak mezi sebou závodili Contador s Andym Schleckem.
Ani sis po Tour nemusel zvykat na jiné počasí – na ME v atletice v Barceloně bylo podobně. Asi dost bojovka, když máš dva dny na přesun, vzít všechny materiály, přípravu…
Bylo to docela v pohodě. Do Barcelony jsem totiž letěl rovnou z Paříže, vyšlo to i mnohem levněji. O úspoře času a sil ani nemluvě. A pracovně to bylo zrovna tak. Jak jsem se trápil na Tour a nemohl nic vymyslet, když jsem přijel do Barcelony, měl jsem hned první den čtyři nápady.
A jak hodnotíš vystoupení našich na ME v atletice?
Podle počtu medailí je to docela průšvih. A historii nezajímá, že na umístění jsme na tom dobře. Bronz Barbory Špotákové se zraněným loktem je však skvělý. U dalších sportovců, od kterých se čekaly medaile, byl evidentně problém v hlavě: překážkář Petr Svoboda, mladí oštěpaři Frydrych a Veselý. Protentokrát jsem schopen je omluvit, ale příště už ne. Na stupnici 1-5 (1 nejlepší) české vystoupení hodnotím známkou 3,5.
Ke sportu patří emoce. Řekla bych, že ty jich posluchačům poskytuješ dost a dost. Prostě tě to strhne, nebo je to komedie?
Ne, já bych to neuměl zahrát. Když mě něco nadchne, strhne, jsem zralý na infarkt a musím si dávat pozor, abych moc neřval. Ale když mě něco nechytne, tak je to na mém hlasu poznat.
„Povedlo“ se ti někdy v přímém přenosu i sprosté slovo?
Sprosté ne, ale občas jsou mi vytýkány různé expresivní výrazy. Někdy se stane, že se reportérům na místě nemůžou dovolat z režie před vysíláním, takže je rovnou naživo osloví moderátor. Zvedneš telefon a nevíš, kdo tam je. To se mi stalo a naštěstí jsem zrovna v té kritické chvíli byl zticha, zafungovala mi záklopka. Sprosté slovo může říct sportovec, ale my mu ho musíme vypípnout – tedy pokud je to ze záznamu. Jednou jsem musel dokonce vypípnout sám sebe. Bylo to během Tour, když Armstrong dost drsně charakterizoval jednu etapu. To prostě nešlo říct opisem, ale ani natvrdo. Sprostí nesmíme být, ani kdyby zavraždili našeho brankáře ve finále hokejového mistrovství světa.
Vy sporťáci máte výhodu, že jste skoro vždycky při tom. Se sportovci pak děláte rozhovory, je mezi nimi i hodně skutečných hvězd. Českou specialitou je, že sportovci jsou národními ikonami (asi moc jiných lidí, které bychom zdvihali na ramena, tu není). Vnímají to ti sportovci?
To se asi pozná na tom, jak se kdo z nich chová. Někteří se změní, někteří jsou normální. Třeba Martina Sáblíková je pořád stejná, vyjukaná. Je to úplně normální holka. Ale jsou sportovci, kteří jsou sice navenek velmi vstřícní, ale když jednají s novináři mimo tiskovou zónu, tak… Třeba jeden špičkový fotbalový brankář velmi sprostě odbyl kolegy fotografy z Reuters, když ho žádali o pár fotek.
Opravdu se tě nebudu ptát, se kterým sportovcem jsi dělal svůj nejlepší rozhovor, kdo z nich je nafoukaný a podobně. Ale ráda bych věděla, jaký je rozdíl v komunikaci se sportovci individuálních sportů a těch týmových?
O fotbalistech se říká, pánové prominou, že nejsou žádní lumeni. Ale i mezi nimi najdeš inteligentního, protože hráčů je hodně. Jedna psycholožka mi říkala, že pokud se fotbalista dostane aspoň do 1. ligy, tak má nadprůměrnou inteligenci. Za průměrnou hodnotu IQ se považuje 100. Kdo jí dosáhne nebo přesáhne, tak už je něčím výjimečný. A i když má inteligenci obecně vyšší, nedokáže ji třeba prodat v jiných směrech než jen v té hře. Z mého pohledu se mi líp pracuje s těmi, kteří dělají individuální sporty.
Hm, to bych skoro řekla, že ti z týmových sportů budou přístupnější…
Přístupnější možná ano, ale víc toho zvládnou ti druzí. Lyžování dělá kdekdo, ale aby člověk vyniknul, tak mu v týmu pomáhají lidi okolo. Když už se pak ale postaví na start, je tam sám. A to je naučí víc se o sebe starat. Stejné je to u cyklistů – tým ho může podržet, ale pak už musí sám. Fotbalista útočník může nastřílet 40 gólů, ale bez pomoci spoluhráčů je nedá. A když jednou dá za zápas pět gólů a v dalším se netrefí ani jednou, tak to nevadí, protože skóruje třeba někdo jiný.
Na každé vysílání se připravuješ. Je nějaký sport, který ti přípravu umí zkomplikovat?
Stává se mi to. Nikdy nemůžeš být na všechno připravená. Většinou je to ale tak, že si udělám přípravu a pak ji z 90 % nevyužiju.
A jak ti jde improvizace?
Musí. Nedělám to dva dny, takže tuším, co se děje, když se třeba v atletice běží čtvrtka (400 m). Začínal jsem totiž jako hlasatel na atletických stadionech. Třeba u cyklistiky, když nevidíš číslo a máš to komentovat, je to sice horší, ale taky se to dá zvládnout. Za cílem sedíme v tiskovém stanu, kde je LCD obrazovka, a díváme se na přenos závodu.
Ale i tak nechápu, jak je poznáš, ta čísla jsou hodně malá…
Závodníky rozeznáváme podle postavy, podle tvaru a barvy brýlí, podle dresu, podle pořadí spurterů v týmu nebo podle proužků na dresu, jiných návleků na botách a tak. Za tři týdny už je začneš poznávat automaticky.
Jako sportovní redaktor jsi sledoval přípravu olympioniků na ZOH ve Vancouveru. Z vysílání bylo poznat, že to bylo náročné a musel jsi sebou pěkně mrsknout :-) Tohle asi sportovci ocení…
To byla vlastně jediná možnost, jak si zkusit zasportovat s Lukášem. Na lyžích to nejde. Moje přítelkyně dělala orientační běh, takže jsem měl základy. Říkal jsem si, že to s ním zkusím, jednu kontrolu že s ním uvisím. No, ale stejně mi zdrhnul. A docela jsem se přitom i pobavil. Před startem jsem si trochu v hlavě naplánoval, kde co natočím, a když jsem pak seděl někde za smrčkem a točil a okolo běželi ti lidi a domlouvali se, kde jsou a kam mají běžet dál, tak jsem se musel fakt hodně smát.
V červnu jsi dostal Novinářskou křepelku 2009 (cena pro novináře do 33 let). Je pro tebe důležitá a proč?
Trochu si připadám, že ve 30 jsem ji dostal za celoživotní dílo. Tak nějak nemám pocit, že poslední rok byl extra dobrý. Nemám tolik nápadů. Ale bylo to milé. Říkal jsem si, hele, tak asi něco umíš, tak to je fajn. A snaž se dál.
A co další cíle? Pulitzerova cena třeba :-)
Sporťák víc než na křepelku dosáhnout nemůže – i tam jsem jedna ze tří výjimek.
Ale proč? Když jen připomenu esa sportovního komentování – náš Aleš Procházka, svého času Karol Polák…
Ale oni nikdy žádnou cenu nedostali, nebo o tom aspoň nevím. Sporťáci prostě ceny nedostávají. Sport se bere jako zábava.
Já bych dala cenu všem našim sporťákům. Děkuju za rozhovor.
Vysílání ČRo 1 – Radiožurnálu si můžete naladit na síti VKV/FM vysílačů po celé České republice a na dlouhé vlně 270 kHz. Poslouchat nás můžete i přes internet, pomocí DVB-S přijímače (satelit Astra 3A) a ve veřejnoprávním DVB-T multiplexu (Čechy, Vysočina, jižní Morava, Ostravsko).
Záznamy vybraných pořadů Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu si můžete poslechnout v iRadiu. Pro automatické ukládání záznamů oblíbených pořadů do svého počítače nebo mp3 přehrávače můžete využít službu Podcast.
