Thea Gilmore: Narozená jako armáda jedné ženy

Slabost autora tohoto pořadu pro Theu Gilmore je veřejně známá a pramení z úžasu, jak lehce ze sebe sype melodie, které si pak broukáte celý den. Nikdy se necpala tam, kam neměla, rozhodně ne do mainstreamových hitparád, a za svou ji vedle britských folkařů brali i náročnější posluchači Boba Dylana nebo Sandy Denny.

Má za sebou pětadvacetiletou kariéru a dvacet většinou velmi úspěšných alb. Jako vysouvací žebřík mířila k nebi a kdo ví, jak by to dopadlo, nebýt těžké životní rány. V roce 2021 se totiž radikálně odstřihla od svého daleko staršího manžela Nigela Stoniera. Už prý od hudebníka, kterého si vzala v šestnácti a mají spolu dvě děti, nemohla dál snášet manipulace a psychické zneužívání.

S potřebou nevydávat nic pod svým jménem, tehdy pod identitou Afterlight natočila osobní, ostře laděné album, na němž se s nepříjemnou situací otevřeně vyrovnala a za minulostí udělala tlustou čáru. Ve svém studiu tehdy poprvé ve velké míře použila elektroniku a zůstala u ní i na novince.

„Když přestanete experimentovat, umíráte, kráčíte pozpátku, a mně opravdu záleží na tom, abych nedělala pořád dokola stejnou desku,“ svěřila se Thea Gilmore magazínu Americana UK a doložila to úvodní skladbou Nice Normal Woman. Nechala se inspirovat hláškou z filmu All About Ev, kde herečka Betta Davis žádá režiséra, aby ji napsal roli o milé normální ženě, která právě zastřelila manžela.

Zpěv střídá s monology a nebojí se ani rapu. Všechno si natočila a produkovala sama, odhodlaná začít v pětačtyřiceti letech od začátku. Nápaditý vizuál a obal vytvořila ve spolupráci s designerem Andym Goffem a fotografem Carstenem Windhorstem. Umístili na něj nahé figuríny, podtrhující sexuální a ženská témata.

„Myslím, že každý, kdo má jakoukoli empatii k lidstvu, by se měl považovat za feministu. To není o bojovnosti nebo agresi, ale o slušnosti a lidskosti,“ uvedla Thea a ve skladbě Bones bývalému manželovi vzkázala: „Můžeš mě zlomit, jestli chceš, ale ve mně stále hoří oheň.“

Možnost znovu se stát svou paní a nekompromisně dávat najevo své postoje, protože věří svým instinktům, přivedla Theu k výzvě, kterou bychom od ní předtím nečekali. Tak, jak to umí, napsala chytlavý rádiový hit, milostnou písničku, aby si ji mohl dav se srdcem na dlani zazpívat. „Pro holku jako já to není snadné. Jsem chodící slovník a mám maturitu. Ale což, tady to je,“ slyšíme od They ve skladbě s názvem i refrénem That’s Love Motherfucker. „Nechápej mě špatně, nějaké trhliny vidím, ale pořád jsem bojovník. Narozený jako armáda jedné ženy. A když už je všechno ztracené, pořád mám ještě vztyčený prostředník,“ zpívá Thea v poslední a nejdelší skladbě The Bright Service a v poznámkách na obalu dodala: v tomto neklidném světě až tolik zaměřeném na konflikty, je naší povinností hledat záblesky světla a postarat se, aby se zvětšovaly.

Skladba She Speaks In Colours má pro Theu zvlášť osobní význam. Složila ji pro ojedinělý projekt 21st Century Folk. Ambiciózní iniciativa radia BBC 2 si vzala za cíl zachytit dnešní život na severovýchodě Anglie prizmatem písní napsaných několika autory podle skutečných příběhů obyčejných lidí.

Thea si vybrala šestnáctiletou dívku Ellen „v modrých džínách, rudými vlasy a velkým srdcem“, která po snězení ochucených lupínků nečekaně zemřela v důsledku anafylaktického šoku. Matka Delyth na její památku následně založila charitativní organizaci Ellen's Gift of Hope, aby podpořila další děti v regionu čelící podobným zdravotním problémům.

„Nemyslím si, že jsem kdy jako skladatelka cítila takovou zodpovědnost. Bylo mi ctí poslouchat, jak Delyth a její rodina vzpomínají na Ellen. Bylo mi ctí pokusit se naplnit Ellenin život v písni. Všichni budou navždy se mnou," řekla Thea.