„Text jsem změnil víc než o polovinu,“ vypráví Jiří Suchý. V Semaforu znovu uvedl svou hru Poslední štace

„Hra je znovu aktuální, protože ten život se prostě o moc nezměnil. Změnil se v tom, že je tady jiný režim, že dneska třeba už můžu říkat to, co tehdy jsem mohl říct akorát v roce 1968, kdy vznikla ta hra, a předtím ne,“ vypráví Jiří Suchý.

„Ale to, že ta nemocnice, která je ve špatných rukou, furt připomíná už ne stav v naší vlasti, ale tentokrát stav celého divného světa. No vždyť podívejte se – tam je válka, támhle je válka, pořád se děje něco nevlídného, takže tu zřejmě je vliv určitých nevlídných sil a o tom ta hra vlastně je, i když se to tam vůbec neřekne,“ přibližuje dál Suchý.

„A myslím si, že si plno lidí ani neuvědomí – poněvadž my neděláme takovou prvoplánovou satiru, která by trčela, ale spíš pro ty lidi, kteří se dokážou zamyslet. Ale máme rádi i ty, který se nezamýšlejí a smějí se. Přijdou se podívat a potěšit,“ usmívá se herec.

Poslední štace měla premiéru 2. dubna 968. Do derniéry na podzim 1969 se dočkal 83 repríz. Nakolik jste ten text změnil?

Z takových 50 procent, přinejmenším, nebo možná ještě víc. Děj je v zásadě jakžtakž zachován. Konec ne, poněvadž ten byl přímo adresně napsán na minulý režim. Děj jsem zachoval, ale ty řeči, vtípky i písničky jsem musel vyměnit, poněvadž – upřímně řečeno – ne všechny se nám nějak extra tehdy povedly, a tak jsme je vyměnili. Doufejme, že to dneska obstojí.

Připsal jste Jitce Malovcové mužskou roli. Proč?

Protože ona to chtěla! Ona kdysi hrál v jedné hře takového opilého lodivoda, a ohromně si libovala. Říkala: To mě tak bavilo, to je úplně něco jiného! 

A tak mi říkala: Napiš mi pánskou roli. Tak jsem jí napsal, ale tentokrát to není chlap, spíš takový divný podivný mužík. A ona přišla s tím, že když si to přečetla, tak že jí napadlo jméno, že se ten mužík budeme jmenovat Emánek.

Takže tak vznikl Emánek, který tou hrou prochází, který tam vůbec původně nebyl. A i kdyby tam nebyl, tak se nic nestane, poněvadž on nezasahuje do děje. On tam sbírá pouze prázdné flašky v zájmu recyklace. Říká, že je recyklista. Ale dostáváme se spolu do diskuse a máme tam spolu i několik písniček.

Hudební komedie se odehrává v nemocnici, kterou řídí falešný primář a banda opilců. Pacienty léčí tak, že 24 hodin pijí na jejich zdraví. Všichni už jsou mrtví a právě na jevišti léčí posledního pacienta. Tehdy před těmi mnoha lety režíroval hru Jiří Mencl a Karel Mareš. Je pravda, že první jmenovaný ji chtěl dokonce zfilmovat?

Jo, ano. Jiří Mencl přišel jednoho dne, když už jsme to hráli nějaký měsíc. Říkal: ,Já na to pořád musím myslet, po určitý úpravě by se toto z toho udělal docela zajímavý film‘. Jenže pak přišel rok 1969, a to už jsme nemohli. To už nás z Barrandova hnali.

Vy jste se tentokrát ujal role primáře, kterou kdysi hrál Jiří Šlitr, autor hudby. A vy jste se rozhodl, jak už jste řekl, polovinu písniček složit úplně nových. To znamená, že vy jste nejenom režisér toho nového představení, ale zároveň tedy autor hudby, přinejmenším té poloviny písniček.

Já jsem v tom divadle takové děvče pro všecko, víte? Já dělám, co je zrovna zapotřebí a na co zrovna nejsou lidi, tak to zbyde na mě. Akorát úklid jsem si zatím ještě nevyzkoušel. Gruntovat k nám chodí odborná síla, ale jinak jsem už tady dělal kdeco.

Ke 100. výročí narození Jiřího Šlitra, snad to můžu prozradit, chystáte na únor hru Šli tři Šlitři. Co o ní můžete prozradit?

Je to o třech Šlitrech. Šlitr hudebník, Šlitr výtvarník, Šlitr komik. Je to taková revue, která nám připomene, že Jiříkovi by bylo 100 let.

Vám bude 100 teprve za osm let. Zatím neuvažujete o tom, jakou sám sobě věnujete k jubileu?

To já nechám na někom jiném.