Tetřev hlušec, rys ostrovid i vlk obecný jsou na Šumavě monitorováni pomocí rozboru DNA

Monitoring nejrůznějších druhů zvířat má své osvědčené metody, Je to především přímé pozorování, stopování nebo sledování tzv. pobytových znaků. Když se například zjišťovala velikost populace tetřeva hlušce na Šumavě, základem bylo sčítání kohoutů při toku. V roce 2012 a 2013 se tento monitoring rozšířil o sběr trusu tetřevů. Následně se sebrané vzorky odeslaly do specializované laboratoře v Bavorsku, kde se díky jejich genetickému rozboru stal tento monitoring od dost přesnější. Správa Národního parku Šumava však na poli genetiky už více než pět let spolupracuje s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy, konkrétně s vedoucím genetického monitoringu docentem Pavlem Hulvou, kterému ročně zasílá Správa NP Šumava desítky vzorků trusu, moči nebo tkání nejen vlků k analýze DNA.

Tetřev hlušec na Modravsku|foto:Pavla Čížková

„Genetické metody se používají poměrně dlouho, v podstatě od padesátých let minulého století, kdy byla objevena struktura DNA, ale tím, jak jde jejich vývoj dopředu, zlepšují se technologie, tak se zvětšuje jejich použitelnost v praxi, například pro rutinní monitorování populací. Samozřejmě i ceny jdou dolů. Takže směrem k 90. letům a zejména k těm dvěma dekádám po roce 2000 se dostáváme k poměrně rutinnímu využití genetiky pro monitoring populací savců. Samozřejmě i pro monitoring takových atraktivních druhů, jako je vlk," říká Pavel Hulva.

Tým Pavla Hulvy úzce spolupracuje i se Štátnou ochranou přírody Slovenskej republiky a to konkrétně na monitoringu vlka, rysa i medvěda, který se obejvuje i na Moravě, především v oblasti právě hranic se Slovenskem. Genetika a rozbor DNA v rámci monitoringu nejrůznějších druhů přitom zásadně zpřesňuje samotné sledování populací daných živočichů, ale navíc nám otevírá další dveře k mnohým novým informacím, které bychom se jinak nedokázali dozvědět. Konkrétně třeba při už zmiňovaném monitoringu populace tetřeva na Šumavě a v Bavorském lese jsme při jeho opakování v roce 2018 zjistili, že někteří jedinci se dožívají i věku převyšující sedm let. V roce 2018 byl totiž sebrán trus stejného tetřeva, jako při prvním monitoringu o zhruba šest let dříve. A nutno dodat, že sedm let u divokého zvířete je docela úspěch. Monitoring pomocí DNA má však určité zákonitosti a to především v tom, že ne úplně každý vzorek je pro genetický rozbor vhodný. Ideální je vzorek tkáně, tedy třeba kusu kůže. Takové vzorky se odebírají prakticky jen uhynulým zvířatům. Častější jsou vzorky moči nebo trusu.

„V takovém případě je ta DNA trošku degradovaná nebo jsou tam nějaké příměsi. V případě trusu třeba DNA kořisti, mikrobiomu ze střeva a tak dále. Dneska ale máme metody, jak se s tím popasovat, takže genetický profil lze získat i z takových vzorků," zmiňuje Pavel Hulva, který ze Šumavy ročně dostane k rozboru desítky vzorků. Z celé České republiky jsou to pak stovky nejrůznějších vzorků jen v případě vlka obecného.