JK|Dobrou noc milí posluchači, prosím věřte tomuto příběhu, stal se mně. Před mnoha lety jsem jela autem se svým mladším synkem pro kávovar z Prahy do Ostravy. Syn měl sebou jednu z prvních navigací a poprvé v ruce. Tam jsme dojeli dobře a nazpátek jsme se chtěli občerstvit a rovnou jsme se shodli, že najdeme nejbližší pizzerii. Syn samozřejmě navigoval. Fe finiši jsme se ocitli mezi paneláky, navigace stále ukazovala správně dle názvu pozzerie, ale při pohledu na okolí tomu nic nenasvědčovalo. Nakonec nám milá paní z té "cihly" co syn držel v ruce oznámila - jste na místě. Před námi zásobovací rampa a malé dveře. Tak jsme šli dovnitř. Zeptali se, jestli nevědí kde je někde tady pizzerie ta a ta, že nás navigace přivedla sem. Tak se všichni smáli až pánve drnčely - jste tady dobře, jen k nám jdete kuchyní, ale to nevadí projděte dál do restaurace, rádi vás obsloužíme. A prosím ještě malinko...navigace ještě nebyly a já jsem poprvé jela z Prahy autem sama a převážela ještě drobnosti po stěhování sem, do orlického podhůři. Staršího syna jsem se ptala, já zabloudím!! Prý za Prahou se koukej po značkách UO a drž se ho. Jakou jsem měla kliku, že takové nákladní auto jsem potkala hne za Černým mostem a tak jsem jela. Před něj jsem moc neviděla a po nějaké hodině a půl náklaďák začal blikat doleva, projel nějakou bránou a zastavil. A já za ním. Ocitla jsem se na dvoře krásného statku cca v půli cesty. Od té doby opravdu pozorně koukám po modrých směrovnících.
Vše se mi opravdu stalo,ale už je to mnoho, mnoho let. Dobrou noc všem Jarmila od České Třebové
Jana|Srdečně Vás a posluchače zdravím od Řípu. Dnešní téma mě dosti pobavilo, protože s cestováním mám spojené hezké i méně hezké zážitky. Jsem "stará konzerva" a tak nepoužívám navigaci, ani nemám chytrý telefon a hlavně miluji mapy všeho druhu. Autem jenom s autoatlasem jsem procestovala kus naší zemičky a vždy jsem trefila (hrozné je to se mnou v lese při hledání hub, po pár metrech se ztrácím a jsem odkázána na své spoluhledače. Jiný a zcela opačný druh je moje dcera - ta v lese nemá s orientací problém, ale na silnici je to někdy silná káva. Před lety mě poprosila, abych se s ní zajela podívat do psího útulku v Krásné Hoře. Vzala jsem to jako příjemný výlet na Vysočinu (dcera mi řekla, že ten útulek je u Havl.Brodu), půjčila jsem si auto a vyrazily jsme. Bohužel ten den lilo jako z konve, na nějaké kochání se krajinou nebylo ani pomyšlení a ani nebylo nic moc vidět a tak jsem byla ráda, že jsme do Krásné Hory dorazily v pořádku. Jenže útulek jsme hledaly v této obci marně. Dcera volala majiteli útulku, který ji sdělil, že on na nás stále čeká a hlavně že ten útulek je u Sedlčan. Když jsem se dcery ptala, proč si nezjistila, kde máme správně být, řekla, že myslela, že taková obec je jen jedna.
A dcera svůj smysl pro orientaci osvědčila ještě jednou, když jela od Mladé Boleslavi do Nymburka, ale nějak špatně odbočila (prý si chtěla zkrátit cestu), jela nějakou polní cestou, píchla na této cestě dvě kola a jen díky svému příteli a jeho tatínkovi a také díky mobilu se dostala v pořádku domů. Od té doby si dává větší pozor, neboť jezdí často a vozí své dvě malé děti.
Pohodové letní cestování, toulání se s mapou nebo navigací a hlavně bez karambolů přeje Jana
